Zlomení

Mary utíkala tmavou chodbou. Všude byl chlad a vlhko, ale to bylo to nejmenší, co jí trápilo. Chtěla ven, chtěla se tak zoufale dostat ven.
Její havranové vlasy se jí lepily díky slzám na obličej. Bosá chodidla se nabodávala na drobné kamínky, ale zoufalost byla daleko větší než jen fyzická bolest.
A pak její oříškově hnědé oči zasáhlo světlo. Tak prudké až jí nakonec oslepilo. Pohlédla k nebi a nad místem se vznášela helikoptéra. Kolem všude byla policie.
Vyčerpání jí podlomilo kolena. Byla zachráněna.

Když přišla k vědomí, nemohla uvěřit, co se stalo. Zpočátku vše viděla v mlze než si její oči přivykly šeru. Místnost vypadala jako staré katakomby,
snad možná i bunkr z druhé světové války. Zdi byly oprýskané a její nos vdechl pach vlhkosti a starých vzpomínek.
Než přišla na to, že byla vyrvána z rukou svobody, všimnula si muže sedícího na okraji její postele.
Když si Mary promnula oči, muž už se k ní otočil. Čekal až se probere? Nebyl ošklivý. Jeho velké, modré oči jako kdyby pronikaly skrze její duši. Vlasy byly světle hnědé
a delší, jelikož je měl za ušima. Jeho úsměv nebyl tvrdý, naopak. Stejně tak jako jeho medový hlas. Jeho džíny objímaly jeho nohy stejně tak jako jeho tmavá košile jeho tělo.
"Neboj se. Nejsi tu ve vězení."
"Kdo jste? Kde jsem?" Mary se zeptala a kolena si přitáhla k hrudi.
"To ti říct nemůžu. Jsi tu, aby jsi byla připravena. Jako ony. Musím svět zprovodit ode všeho zlého. Ty a tvé přítelkyně...Proč to děláte?"
"Co děláme?" Strach vehnal do očí dívce slzy. Věděla, že kdyby zaútočila na muže nebo se snažila cokoliv udělat, mohl by jí ublížit.
"Lžete, podvádíte, taháte všechny za nos. Tohle už svět nesmí trpět. Nikdo už nesmí trpět."
"O čem to mluvíte?"
"Mary, tohle není nutné. Nevědomost může být sladká, ale i velmi hořká a bolestivá. Ted' tě tu nechám zpytovat tvé svědomí." Muž se postavil a opustil místnost.
Celou dobu jeho přítomnosti se tělo Mary třáslo. Mužova slova byla jako hádanka nelehko rozluštitelná. Celé jeho věty zněly jako nedorozumění.
Ony? Mary si všimnula, že vedle ní na druhé straně místnosti je postel a na ní leží bezbranné tělo ne o moc mladší dívky. Ale o moc atraktivní.
Co to všechno má znamenat?

Dalšího dne se muž znovu objevil v místnosti. Celou noc nebo snad odpoledne Mary mluvila s dívkou, která se probrala z nevědomosti. Byla tam déle než ona.
Ale nevěděla příliš. A tak když jejich únosce zavítal zpět, konverzace okamžitě utichla.
Nepřišel ale jen tak. Na starší stolek položil tác s jídlem a nápojem. Obě dívky si přeměřil pohledem. Po celou dobu bylo v místnosti ticho jako v hrobce.
Do té doby než na něj Annie zaútočila. Byl ale silnější a dívku omráčil. Mary celou situaci vyděšeně pozorovala.
Muž se na ní podíval výhružným pohledem a dívku odvlekl. A tak zůstala Mary sama.

Dny se opakovaly a Mary nevěděla jak dlouho už je nezvěstná. Týden? Možná dva. Proč je ještě nikdo nenašel? Kde vlastně jsou? Jak dlouho ještě čekat?
A tak když se dalšího dne probrala, muž seděl znovu na okraji její postele.
"Kde je Annie? Co se jí stalo?"
"Annie byla neposlušná. Došlo k nejhoršímu. Nechtěla se vzpamatovat, už jí nebylo pomoci."
"Vy..vy jste ji zabil?"
"To já ne, já to nebyl," muž položil dlaně na kolena, která si Mary svírala pevně u těla. V momentě, kdy jí zhluboka pohlédl do očí, zatajil se jí dech.
Upřeně na ně pár nekonečných vteřin zírali.
"Já ale taky trpěla. A vždy se stranila lidí. Já...budím se s nočními můrami na minulost. Přála bych si zapomenout, ale už to nejde. Nikdo minulost nezmění.
S bolestí se musíme vypořádat jinak nás pohltí. Nikdy bych nikomu neublížila, protože vím jaké to je."
Muž se odvrátil od Mary a vydal se ke dveřím.
"Něco sněz. Musíš nabrat sílu."
V místnosti se znovu rozhostilo ticho, když muž odešel. Mary ale už věděla, že byla blízko útěku. Jen se mu dostat pod kůži.

"Můžu vědět vaše jméno? Já...nemám, kam bych šla. Stejně není kam utéct."
"Omlouvám se, bylo to ode mě neslušné nepředstavit se. Jmenuji se James."
"James..."
"Vůbec nejíš."
"Omlouvám se, něco sním."

Další noc Mary probudilo něco neobvyklého. Bylo to objetí. James ležel za ní a objímal ji. Když Mary zjistila, že je v sevření jeho pevných rukou, bála se pohnout.
On přesto ale zjistil, že je dívka vzhůru. Chtěl se jí podívat do obličeje, ale jeho pohled zaujalo něco naprosto jiného. Jizvy na jejich rukou. Nebyla jedna nebo dvě.
Bylo jich víc. Celou dobu je skrývala pod rukávy.
Rychle vstal z postele a Mary se posadila na posteli. Viděla jak se jeho hrudník zprudka zvedá nahoru a dolů. Jako kdyby ho něco rozrušilo.
"Ty sis...ublížila. Kdo?" Zeptal se.
Když James ale začal mluvit o jizvách na jejích rukou a zápěstích, rychle si rukávy stáhla dolů, aby svou bolest a utrpení zakryla.
"Kdo ti tak ublížil?"
"Lidi."
"Celou dobu jsem byl na omylu. Ty nejsi ona. Ty jsi mučednice. Čistá. Kdo ti ublížil? Dej mi jména a já tě očistím. Tenhle svět."
"Já nemůžu, chci zapomenout."
"Ti jež trpěli jsou nejsilnější, celou dobu jsem to věděl." James klekl na postel k Mary. "Jsi zachráněná."
Jamesova slova působila tak zmateně. Mary vůbec netušila, co odpovědět. Jak reagovat na jeho eufórii. Znamenalo to snad, že je volná? Po celou dobu na něho mlčky a se strachem v očích zírala.
"Můžu tě ted' políbit? Jsi tak jiná a silná!"
Dívka jen slepě přikývla. Jestli polibek znamená cestu ven, musela jej překonat. A tak když se jeho rty dotknuly jejích, jako kdyby snad na moment zapomněla. Na všechno. I na to,
že byla unesena. Políbil ji tak opatrně a jemně. Skoro to vypadalo, že se jí bál dotknout.
Když jejich spojení zlomil, pousmál se. Mary se ale neusmívala. Byla zmatená. Z jeho chování, ale i ze svých pocitů. Věděla, že on není normální. Není jako všichni.
I jeho něco muselo silně poznamenat. Bála se mu ublížit i za cenu, že on ubližuje ji.

Další den James donesl Mary květiny. Nechala ho znovu políbit ji. A když se zeptala, zda může slyšet zpívat ptáky, vyhověl jí. Vzal Mary do místnosti, kterou používal zřejmě jako svůj obývací prostor.
Místnost se příliš nelišila od pokoje, kde držel dívku. Jen byla víc zabydlenější. Uprostřed byl stůl a na něm notebook, sklenice s kávou a něco malého k snědku. V rohu stála lednice se starou mycí linkou,
na druhé straně postel a vedle ní šatník. Mary si všimnula, že je pod postelí ještě brokovnice. Rozhodla se ale ten fakt ignorovat. Mnohem horší zjištění bylo, že v místnosti nejsou okna.
On jí ale slíbil, že uslyší zpívat ptáky. Pustil její ruku, kterou po celou dobu držel a přešel k počítači.
Mezitím Mary ale opatrně couvala až její záda narazila na věšák. Ten zarachotil tak silně a James se odvrátil od monitoru. Jeho obličej vypadal nepochopeně a zklamaně. Chtěla mu snad utéct?
"Chtěla jsi utéct? Proč? Vždyť přece jsem ti vyhověl." Stiskl tlačítko na klávesnici a místností se rozezněl zpěv mladých pěnkav.
Mary se ale objevili v očích slzy.
"Já...nechtěla. Chtěla jsem jen slyšet ptáky. Venku."
"Víš, že nemůžeš ven." James začal opatrně kráčet k dívce.
"Prosím..."
"Mary, Mary, Mary. Zklamala jsi mě. Musím tě odvézt zpátky."
Když byl ale blízko ní, Mary popadla věšák do kterého předtím narazila a praštila ho. James se zapotácel a skoro upadl na podlahu. Byl ale silnější než si Mary myslela a znovu vstal.
Nevěděla jak, ale James popadl její paži a strhnul dívku na druhou stranu místnosti. Mary zpoza postele popadla jeho brokovnici a udeřila silně do obličeje. Muž zasténal a Mary se rychle postavila na nohy.
Nepamatovala si jak přesně, ale místnost opustila. Slyšela volat její jméno. Jeho sténání bylo přehlušeno zlostí.
Ale Mary utíkala. Tak moc se bála, že jí dožene. Chodba nabízela tolik dveří, tolik možností. Ale ona si nevybrala jediné. Jen ty na konci chodby. Dveře pevně zabouchnula a utíkala dál.
Slyšela vodu a kamení ji bodalo do nohou.

Když ji policisté popadli a vedli do sanitky, ve východu úkrytu se objevil James.
"Mary!" Zakřičel a zastavil se, když na něho všichni začali mířit pistolí. Mary se otočila a její zrak se setkal s jeho. Působil tak bolestně. Litovala, že vše dopadlo tak zle.
Bylo jí Jamese tak moc líto. Chtěla se k němu vrhnout a ochránit ho, dokud si ho nepřevezme instituce přiměřená jeho chování. Nepatřil ani tak do vězení. Ale věděla, že už nic ona udělat nemůže.
Zastavila ji pouze vzpomínka na Annie, kterou zavraždil. Sníh dopadal na jejich hlavy stejně jako tak zpytování do srdce. James byl nucen padnout na kolena a policistka odváděla Mary pryč.
Daleko od Jamese. Daleko od utrpení, které ale už nemůže být nikdy zapomenuto.