Seděla na okraji starého mostu za opuštěnou továrnou. Havraní vlasy jí vlály kolem mrtvolně bledého obličeji, zatímco její pravá ruka svírala cigaretu a levá objímala krabici pomerančového džusu. Nebyl tam ale jen džus, ale ještě vodka s antidepresivy.
Podzimní krajina hrála barvami a počasí už zase začínalo být chmurné. Jako kdyby slunce svíralo obrovské zrcadlo a odráželo její náladu na stromy a chladnou řeku proudící dívce pod nohama.
Nikdo už jí nerozuměl. Už vůbec nikdo. Od rodiny utekla; koneckonců kdo by měl zájem o černou ovci rodiny. I když při vzpomínce na děství se jí v očích objevily slzy. Ale i přesto s prázdným výrazem hleděla do prázdna. Nicota už jí natolik pohltila, že její tělo téměř splívalo s okolím.
A znovu se napila toho smrtícího koktejlu a z očí se jí valily slzy. Před sebou měla děje všeho, co udělala špatně, všech těch rozhodnutí a životních zkoušek. Všeho, co jí kdy mrzelo. Rodiny, násilníka, kterému kdysi věřila ze všech nejvíc, ztracené lásky.
Konečně našla ale sílu, aby vyskočila z toho všeho. A tak se ještě jednou napila a postavila se, i když kolena se jí podlamovala. Výraz měla zkroucený v ágonii nicnekončící bolesti. Tolik si přála vzít spoustu věcí zpátky, tolik si přála obejmout rodinu, i přesto že jí odvrhly. Už ani nevěděla jak to všechno začalo.
A tak udělala krok vpřed.
"Eloise, ne!"
Vítr jí šuměl kolem uší, ale už ho ani nevnímala. Stejně tak vodu, která jí bodala do žeber a do srdce. Taková zima. Byla to taková zima.
No comments:
Post a Comment