Únava, snad ta podzimní?

Nevím, zda jsem poslední dobou vyčerpaná podzimním obdobím a nebo záležitostmi v práci.
Nicméně únava se na mě podepisuje i po psychické stránce, kdy jsem neustále podrážděná a flákám svoje koníčky - malování, fotografování, ale i psaní.

Tak strašně ráda bych zase psala, poezii, ale i povídky. Moje múza je ale pryč a já mám "pisatelský blok". Spousta lidí se mě ptala, zda zase nějakou povídku napíšu, ale já bohužel nejsem schopná dát něco dohromady. Když už něco napíšu, tak to nestojí za nic. Většinou papír roztrhám a ten následovně skončí v koši s kelímkem jogurtu či Tatranek.

Což je další část únavy. Jím. Hodně. A plácám. Skoro jako když se medvědi chystají na dlouhý zimní spánek a ukládají si zásoby tuky, aby zimu zvládli. V poslední době jím hodně nezdravě. Tatranky, čokoláda. Dneska jsem si koupila i takový ty kyselý žížalky. Za půl hodiny byl obsah sáčku prázdný.

Dohání mě i nostalgie, kdy jsem znovu koukla na Californication ve snaze snad i najít múzu a čerpat Hankovu drzost. Neúspěšně.

Mám pocit jako kdybych mohla celé dny spát.

Jediné, co zvládám jsou moje květiny, kterých mám víc než dost, ale pořád málo. Jelikož je tu ale podzim, tak už ani nepotřebují tolik péče. Stačí je (teda některé) zalít, pokropit a hotovo. Z mojí nedbalosti mi umřel i jeden litops.

Takže vzhledem k mojí agónické melancholii do sebe liju litry kafe. Ráno vstanu - kafe, přijdu do práce - kafe, pauza - kafe, druhá pauza - kafe, přijdu domů - kafe. Ve svém volnu jsem pila tuhle kofeinovou břečku ke svému psacímu stroji, když jsem tvořila. Byl to takovej ten lubrikant, co vás držel naživu. Podobně jako Bukowskiho chlast.

Ted' ale nedělám nic. Mrtvo. Prádzno. Múzo, má milová, kde jen jsi?

Jak zahnat teda tu únavu a vyčerpanost? Vlastně ani nevím. Ale asi je to normální proces sentimentálního koloběhu života, kdy únava nás jednou všechny dostane, ať chceme nebo ne. Stejně tak jako prázdná sklenice kávy.