Každý den, dnes a včera a předevčírem bojuju sama se sebou a s depresí, která mě doprovazí snad už jedenáct let. Kdo ale ví, tak nějak jsem to přestala už počítat.
Někdy jsou ty dny fajn a já o ní nevím. Někdy to stojí ale pěkně za houby a já se s ní ráno co ráno zdravím. Viz posledních pár dní.
Ovšem snažím se na sobě nenechat nic znát a ignorovat jí, i když to jde těžko. Zdržuje mě od mých koníčků a odhání od rodiny. Což je ten velký problém - na rodinu jsem bezdůvodně arogantní a utíkám. Jako kdyby ale matka za něco mohla. Nechci se omlouvat a ani obhajovat, ale ten kdo bojuje s depresí bude vědět, o čem mluvím a proč ta arogance.
Proč? Protože nechci nikoho sebou stáhnout dolů - je to snadný jak facka.
A tak se zatím utápím s Richterem v uších a snažím se tyhle "sračky" vypsat a setřást je ze sebe, i když to není jednoduchý. Ale kdo nám kdy řekl, že to někdy jednoduchý bude. Třeba svět vidím černě a bíle, ale ... koneckonců nic dneska už není barevný. Dneska je to buď a nebo. Skoro jako kdybychom tu uspěchanost měli v krvi, jako kdyby stála za náma a tlačila nás do rozhodnutí, které bud' uděláme a nebo ne a všechno se posere.
A tak se snažím neotáčet za minulostí, i když nevyřešené resty nás stejně jednou dostihnou. Je to ale jen tou dobou? Někdy totiž nevím kudy kam, jakoby všude bylo plno a všichni byli zaneprázdnění svými životy a za sebou měli ty velký bloky, který je neustále někam tlačí.
A já mám pocit jako kdyby mě ten blok přejel. A za ním stál další a situace se opakovala.
Jsem veselá? Někdy. Ted' ale ne. Teda, v posledních dnech ne. Snad na tom má velký podíl i ta neustála rutina - vstát, práce, spát. A znovu se ten kruh opakoval. ¨
Chvíli mi asi zase potrvá než se z toho na chvíli vymaním. Neříkám, že to bude hned. Ale jednou jo.
A tak zas někdy příště.
No comments:
Post a Comment