Vězni

(ilustrační obrázek)

"Gabrieli!"

Všechno se rozplývalo a mizelo v dálce. Jeho úsměv a pomněnkově modré oči byly pryč. Chtěla ho držet, ale rukama už jen pátrala v temnotě. Byl pryč. 

"Gabrieli!"

Rychle se posadila se slzama v očích na postel a začala se chvět. Byl pryč, všechno bylo pryč. Před chvílí ještě slyšela jeho hlas, cítila jeho obejmutí i dech, ale ted' to bylo pryč. 

"Mary, něco se ti zdálo," ve dveřích se objevila matka, která chvátala k vyděšené Mary.

"Gabriel - Gabriel - on, byl tu. On je naživu. Já vím, že je. Já jsem ho viděla, obejmul mě," Mary se podívala na svou matku a pořád dokola opakovala, že je Gabriel naživu.

"Mary, moc mě to mrzí," matčiny ruce pevně stiskly roztřesené ruce vlastní dcery, aby jí uklidnila a dodala pocit bezpečí. Od té doby, co zemřela životní láska její dcery, bylo všechno jinak. Mary se psychicky zhroutila a musela opustit zaměstnání. Byla předána do domácí péče. "Gabriel je pryč, Mary. Je mi to líto..."

"Ne, on žije. Já to vím, on je naživu. Jen je jinde. Ale žije," Mary pořád zmateně opakovala a uvzlykanýma očima pohlédla do očí vlastní matky. "Gabriel, on mě obejmul. On pryč není, je...on žije." 

"Mary..."

"Ne, já jsem ho viděla. On ke mně mluvil," Mary se začala smát, ale přesto se jí z tmavých očí valily slzy. "Gabriel žije. Já ho musím najít." 

"Mary, lehni si. Najdeme ho spolu, dobře? Ale musíš se ted' vyspat."

"Dobře. Ale on tu byl, mluvil se mnou. Věříš mi, že jo?"

"Jistě, že ti věřím. Lehni si ted', potřebuješ si odpočinout."

"Dobře, dobře, dobře. Já si lehnu, ale pak ho najdeme. Gabriel žije, já ho pořád cítím, to jak mě obejmul. Zase jsme se smáli...smáli jsme se spolu. Smáli jsme se..."

Krátce, co Mary konečně usnula, její matka vyšla z pokoje. V ložnici se posadila na okraj postele a povzdechla si. Možná je na čase nechat Mary poslat do léčebny. Všechno to zoufalství a strach se stupňoval. Někdy měla pocit, že jí vlastní dcera nepoznává, protože je jinde. 

Mary ale předstírala spánek, posadila se na postel a civěla před sebe. Kolena obouma rukama pevně svírala a pohupovala se. Viděla před sebou znovu Gabriela. 

"Já vím, že žiješ. Najdu způsob jak se za tebou dostat. Já...jak bych na tebe mohla zapomenout?" 

...

"Bojím se s někým mluvit, jsem na to sama. Já vím, kde jsi."

...

"Jak se za tebou mám dostat? Pořád čtu články o paralelních světech, ale ... matka mě chce poslat léčit. Nikdo mi nechce věřit, že pořád žiješ." 

...

"Je to...já už nemůžu. Najdu tě, slibuju."

...

Její ruce se vztáhly a jako kdyby snad někoho objímaly. V místnosti ale nikdo nebyl, Gabriela viděla jen Mary. Vypadalo to jako kdyby objímala neviditelnou siluetu, ale přesto cítila Gabrielův parfém. Vnímala jeho obětí a vůni jeho šamponu. Její objetí bylo silnější. Znovu se ale rozechvěla a rozplakala. 

Zoufalství, že už nikdy neuvidí svého snoubence jí dohánělo k šílenství. 

Přesně si pamatovala den, kdy jí žádal o ruku. Bylo to to časně na jaře u oceánu, kde žili. Bylo to tak spontánní jako Gabrielův charakter. To jak před ní zničehonic poklekl...a poprosil jí o ruku. Bylo nemožné ho odmítnout. 

Pak ale zmizel, všechno bylo pryč.

"Gabrieli..."