Taky jste už potkali svého pana Božského?

Všechny jsme v našem životě potkaly "našeho" pana Božského. Někdo z nás ho nechal proplout, někdo se s ním usadil. 

Ráda bych se s vámi podělila o "mém" panu Božském.

(ilustračni obrázek)

Když o tom tak přemýšlím, známe se tak deset let (když beru v potaz pauzy). Já na Božského kdysi narazila na jedné diskuzi (ono to bude dokonce snad už víc než deset let) a říkala jsem si, že to bude určitě jedna z těch mnoha osob, se kterou si budu psát pár dní, a pak to skončí.

Ono to ale neskončilo a psaní se prohlubovalo. Stejně jako důvěrnost. 

Postupem času jsem zjistila, že ten člověk se stal jeden z těch, na kterých mi záleží nejvíc. Ovšem pak jsme se nepohodli, a tak to všechno skončilo. Koneckonců, já jsem na jednu stranu byla ráda, protože jsem si říkala, že on by se mnou nikdy nemohl být. V tu dobu moje sebevědomí bylo totiž pod bodem mrazu a já se řídila heslem "Hezcí muži s ošklivými slečnami nerandí". 

Po pár měsících to ale celé začalo znovu. Bylo to už ale takový jako když se potkají "staří známí". Pak jsme se znovu pohádali a zase "konec". 

A takhle to šlo vždycky.  

Konflikty stály vždycky vážně za to. Ironie. Nicméně bez něj jsem si připadala tak nějak ztracená. Ale utvrzelá v tom, že už se nikdy neozvu. 

Moje nostalgie začala opět v momentu, kdy jsem byla před několika týdny s rodinou na oslavě výročí babičky a dědy. Byla jsem kousek od pana Božského a mě napadlo jak se asi má. Nicméně jsem se neozvala. Proč? Abychom se zase pohádali. Krom toho jsem si byla jistá, že se mu daří určitě dobře, a tak jsem se rozhodla nekomplikovat mu  život. 

To se ale před zhruba čtrnácti dny zvrtlo a já mu napsala. Skoro jsem se dojetím rozbrečela, když mi napsal, že beze mě cítil zvláštní prázdno. 

Zvláštní na tom všem je, že já jsem vždy byla proti vztahům, nikdy jsem nevěřila na lásku až do smrti. Když se kolem vás totiž všichni rozchází a rozvádí, tak věřit přestanete. A tohle je zvláštní na Božském - jemu věřím. I přes tu spoustu konfliktů se mnou vždycky jednal zcela upřímně. 

Nakonec po společném vzpomínání mě pozval na rande. 

A já to pozvání přijala.