Těžké volby

V poslední době stojím nad samými křižovatkami. A o jejich zcestích a nástrahách se chci s vámi podělit. Protože vím, že rozhodování není nikdy jednoduché. 

Zhruba před měsícem jsem se rozhodovala, zda zůstat v současné práci nebo ne. Nevím, bud' jsem měla syndrom vyhoření a nebo jsem jen byla přetažená. Nicméně jsem cítila, že mě moje současné povolání nenaplňuje, nic mi nedává a chodila jsem tam vážně s neskutečnou nechutí. Musím říct, že když jsem před lety začínala, tak jsem tu práci měla ráda.

Nicméně pocit toho, že tam chodím jen protože prostě musím mě frustroval. A byla to právě frustrace, která mě zahnala do kouta. Já jsem upřímně měla sto chutí se vykašlat nejen na práci, ale úplně na všechno. Utéct, zapomenout, začít znova. 

Vlastně ani nevím, jak jsem se znovu odhodlala něco s tím dělat. Spíše to bylo mou tvrdohlavostí se ničeho nevzdávat a dál s touhle frustrací bojovat. A PŘEDEVŠÍM nad ničím zbytečně moc nepřemýšlet. A tak si myslím, že jsem práci začala zase vykonávat tak jako dřív. 

Na další křižovatce jsem stanula také zhruba před měsícem /asi krize či co aneb když se věci serou, tak se serou pořádně/, kdy mě přepadla děsná nostalgie po mojí, troufám si říct, veliké lásce. Svedlo mě to na zcestí /on je ženatý a má děti, což mi zatajil/. No a právě docela nedávno se vše celé vyjasnilo, což mi dodalo vnitřní klid,  že se vše vyřešilo. 

Na velkou lásku se asi nikdy nezapomíná. Není ale dobré zůstávat v minulosti. Bylo to pro mě těžké, ale tohle jsem si uvědomila teprve před pár dny, kdy jsem potkala někoho, koho znám snad věčnost. 

Opět. Vždycky se naše cesty sejdou a zase rozejdou. A já toho pak lituju. Neskutečně a jsem sama na sebe naštvaná. Kdo mě ale zná, ví že mám panickou hrůzu z lidí. Ale tenhle strach jsem překonala už několikrá. O to těžší je to překonávat pro někoho, na kom vám hodně záleží. 

Pozval mě na rande. 

Vlastně jsem se stále ještě najisto nevyjádřila. Je to možný?! Bože!

Musím to udělat, co nejdříve. 

Mít strach je koneckonců normální. 

Už mě nebaví se neustále stresovat, začínám mít konečně pocit většího sebevědomí a odhodlanosti. Konečně po letech cítím, že tohle jsem skutečně já. 

(už se ani nestydím chodit v kraťasech a po letech jsem si nakonec koupila i plavky!)

Což bylo další rozhodnutí. Jednoduše jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu vychrtlá a ani nijak namakaná. Jsem prostě krev a mlíko a jsem na to pyšná. Svoje tělo jsem začala mít ráda a mám čím dál raději s každým novým tetováním. Cítím, že to jsem skutečně já. A proto jsem se odhodlala jít do plavek, protože jsem se svou postavou konečně spokojená. Ne na stoprocent, ale na tom se dá přeci zapracovat. 

Stejně jako na strachu z cizích lidí, ze strachu odmítnutí, ze strachu ztráty. 

Život je příliš krátký na to, žít pořád ve strachu.