Žárlivost je bolestivá

Žárlivost je bolestivá, ale neobejdeme se bez ní.

Po dnešku jsem si uvědomila, že jsem typ člověka, co se s žárlivostí umí a neumí poprat. Někdy ji lze brát jako lichotku, někdy ale škodí. A někdy jí ani nevidíme a nebo nechceme vidět. 

Ovšem tím, že jí nechceme vidět vlastně dáváme najevo strach. Co se týká vztahů, většina nás - dívek - začne žárlit, když se protějšek zmíní o ex. Někdo se nad tím zasměje, někdo zbrunátní a já si uvědomím, že vztah se vlastně neobejde bez toho, aniž by některá strana nezmínila strach z ex. Já o svých ex nemluvím, protože vím, že by to zranilo protějšek. Ovšem, když protějšek se zmíní o někom, s kým něco měl, tak na to odpovím prosté "Aha..." či nějakou neutrální odpovědí. Jsem tolerantní, ale postupně zjišťuju, že moje odpovědi jsou asi špatně. Mohla bych říct jako hysterka "Tak se za ní vrať" nebo "Já asi nikdy nebudu tak dobrá". Což by asi v protějšku vyvolal pocit polichocení, že nám na něm vlastně záleží. 

Já ale odpovím "Aha" a zjišťuju, že to zní víceméně lhostejně. Jako kdybych neměla ani zájem. Postupně toho začínám litovat, ale přece jen...to, že nám na někom skutečně záleží se dá říct milionem dalších slov. 

Slova někdy mohou bolet dokonce víc než činy a dříve nebo později slov litujeme. 

Já se vlastně při konverzaci ohledně ex urazím a snažím se to na sobě nedat najevo. Z nějakého důvodu si připadám méněcenně, ale myslím, že tuhle reakci má více lidí. Někdy se i uzavřu a pobrečím si. Spíš ale ze vzteku na sebe, protože jsem si vědoma své reakce. Je to ale i náznak toho, že člověk vlastně žárlí, aniž by k tomu měl důvod a to ho zraňuje. 

Je to ale pořád ještě normální? 

Je to naprosto přirozené. Přeci je to strach, že ztratíme někoho, na kom nám nejvíc záleží. Strach, že ztratíme někoho, komu jsme se naprosto otevřeli. A je to tak přirozené...

Každý projevujeme žárlivost jinak a je to jako začarovaný kruh. Je ale pokrytectví utéct před láskou. 

Myslím, že pokud člověk neprojevuje žárlivost, tak nám za to nestojí. Je to totiž jako kdyby se o nás vůbec nezajímal. Žárlivost toleruju v určitě míře a to do doby než je člověk hysterický. 

Ovšem vždy vše záleží na komunikaci a na to by se nemělo zapomínat. 

Člověk by měl být upřímný ke všem, i sám k sobě.