"Předsudky, stereotypy a diskriminace. Proč se chováme k "ostatním" jinak?"
Tenhle článek píšu z vlastní zkušenosti. Dneska jsem dospěla k názoru, že celá událost byla zároveň i experiment. Všichni víte, že mám spoustu tetování. Jenže víc než měsíc jsem měla modré vlasy. Lidi se mě začaly stranit, na sociálních sítí jsem dostávala vzkazy typu "Vypadáš jak šlapka", "Za kolik mi dáš?" a horší. Já to ale přecházela. Jednoduše jsem nad tím mávla rukou.
Jestli je to něco, co ze srdce nesnáším, tak to jsou právě předsudky a odsuzování lidí za vzhled. Tohle jednoduše neřeším. Milion lidí, milion chutí. Možná, že za tenhle pohled na svět může i šikana, kterou jsem si na základní škole prošla. Asi jsem vždy byla jiná a to se spolužákům nelíbilo. A zlost si vylévali na mně.
A proto, když někoho slyším "Proboha, ona má to samý, co já. To nebudu moct nosit", jen se chytám za hlavu a kroutím očima. Vtipné na tom je, že tohle člověk slyší od lidí, co nakupují v obchodních domech. Tak choďte to sekáčů a outfity si tvořte podle sebe!
Já občas do obchodního domu zajdu, strašně zbožňuju Takko, i když slýchám, že je to obchod pro "hippíky". Jinak ale zbožňuju second-handy. Člověk nikdy neví jaké poklady tam najde. Nejde tam za určitým cílem, ale vlastně se jen podívat a objevovat. Nakonec ale odchází s plnýma taškama. Nehledě na to, jak přátelské prostředí to je!
Ughhhh, to jsem ale dosti odbočila.
Abych se vrátila k věci - modré vlasy jsem dnes obarvila zpět na hnědou, což je také moje přirozená barva. Bohužel barvit musím, protože jsem už ve 20ti začala šedivět. Geny po mamce. Fotku s novýma vlasama jsem si dala na určitou stránku a hle! Začala se mi do vzkazníku hrnout spousta vzkazů typu, jestli se nechci seznámit. Ne, děkuji.
A co z toho plyne? Že člověk má větší šanci se seznámit, pokud vypadá "normálně". Smutné, hodně smutné.
Vlastně času, který na tenhle článek mám vděčím svému kotníku. Už tři dny mě strašně bolí, takže vesměs pajdám. Střídám obklady a stahuju ho obvazy. Čím to? Běhání. Asi jsem toho na sebe naložila moc. Což mě mrzí - vlastní hloupost. Přecenila jsem se a to je to nejhorší. Ted' totiž budu jen sedět a stěžovat si, jak jsem strašně hloupá a budu mít mindráky z toho, že jsem už od úterý nebyla běhat. Prostě si za to můžu sama. Kdybych to nepřeháněla, mohla jsem za tu dobu už uběhnout x km.
Nehledě na to, že jsem se v poslední době přistihla, že někoho postrádám. Možná zrovna tu polovičku, která by mě doplňovala. Ovšem jsem ale ten typ člověka, co je strašně spontánní a má rád svobodu. Takže se obávám, že by se mnou nikdo stejně nevydržel a nebo "Musíme se podívat tam a onam. Pojd' se mnou procestovat svět třeba hned!" ... jsem snílek. Velikej! Asi si pamatujete, když jsem psala článek na podobné téma. Můj vysněný typ? Musí milovat kočky a cestování! :D a tolerovat to, že dost často budu od barev, protože malování zbožňuju, stejně jako tak psaní písniček.
"Darling, darling, doesn't have problem"
Možná ale nakonec skončím jako opuštěná stará dáma s milionem koček :)
No comments:
Post a Comment