Útěk k jednorožcům

Když se zhluboka nadechnu a zavřu oči, vítr kolem mě prosviští a já se octnu na místě, kde stromy kvetou růžově a na louce se pasou jednorožci. Nevím, co je to za místo. Nevím, jestli je skutečně nebo ne. I přesto tam chci žít. Mezi jednorožci. 

A tak jsem jednoho dne prostě utekla. Tolik bolesti se už dál snášet nedalo. Slzy a já ztratila samu sebe. Plakala jsem zoufalstvím, protože přesně to jsem nechtěla. Přijít o všechno. Moje já zemřelo. A vždycky, když jsem zavřela oči, viděla jsem Doriana a jednorožce. Vysvobození. Proto jsem utekla.

"Jdu spát, dobrou noc," řekla jsem a odtančila do svojí ložnice, která vypadala víceméně jako z jiného světa. Schoulila jsem se pod peřinu a zavřela oči. Chtěla jsem usnout, ale - zase jsem byla tam, odkud jsem utekla.

"J-já vím, že /škyt/ nespíš. P-podívej /škyt/ předstírá, že spí," pronesl mužský hlas za mnou a já se strachy tisknula k peřině. Civěla jsem vytřeštěnýma očima do zdi a modlila se, aby už usnul. Alkoholový odér z jeho úst mě nutil zvracet, ale já se ovládala. Netuším, co se stalo. Dřív tolik nepil. Ale stal se z něho alkoholik. Měla jsem z něho strach. Nikdy jsem se ničeho a nikoho tak nebála. 
A pak jsem cítila jak se jeho ruka dotkla mého ramene a já se snažila utéct zpět k jednorožcům. A v duchu se modlila, aby konečně usnul. 
Ráno si pochopitelně nic nepamatoval. Nikdy. Takový byl opilec. 
Nejhorší ale bylo to, když si měl vzal násilím. A ráno se ptal, co se v noci stalo. Nevěděla jsem, co odpovědět. Nevěděla jsem, co dělat. A když jsem pohlédla na prázdné lahve od laciného vína, udělalo se mi mdlo. 
A tak se vlekly dny za dny. A já byla zamčená v té ložnici. 
A pak jsem jednoho dne utekla. Pryč. Daleko. 

Otevřela jsem oči a rychle rozsvítila. Po tvářích mi tekly slzy, snad i radostí, protože jsem se vzbudila doma. Tolik jsem si oddychla, že už ne v tom pekle. A rychle jsem osahala předměty, které jsem měla po ruce. Musela jsem se ujistit, že jsem doma. A tak jsem další noc usínala s rozežnutou lampičkou. 

A vždycky, když jsem se ráno vzbudila, utíkala jsem k jednorožcům. Za Dorianem. Směla jsem se ho dotknout. Vždycky jsem mohla pohladit jeho stříbrnou hřívu. Někdy mě dokonce svezl růžovým lesem. I přesto, že jsem přišla o nevinnost. Dorian měl pochopení. Jako kdyby mi rozuměl. A já se pevně tisknula k jeho hřívě, která byla cítit po levandulích a šeříku. A kolem cesty kvetly lilie. Tolik lilií. Já se už nechtěla vrátit. 

Děsím se reality. Děsím se toho, že bych jednoho dne musela opustit Doriana a růžový les. A lilie. A vůni levandulí. 

Zůstanu s tebou, Doriane.