Prokletí

Celý život jsem byla sama. Neměla přátele a ani domácího mazlíčka, komu bych se svěřovala. Vlastně jsem měla jen jeho. Jmenoval se Aiden. A byl se mnou vždycky všude. I přesto, že jsem ho nesnášela, tak jsem si nikdy nedokázala představit jaké by to bylo žít bez něj. Aiden se mnou komunikoval, smál se se mnou, plakal se mnou. Odháněl ale ode mě lidi. I ty, kteří se jevili jako přátelé. Za to jsem ho vždycky nenáviděla. Pro tu jeho chamtivost. Někdy byl Aiden jako temnota, která mě táhne hlouběji a hlouběji a jen co si všimnu světla, stáhne mě zase zpátky.
Nejhorší na tom všem je, že bez Aidena asi žít nedokážu. Byl tu se mnou vždy. Několikrát mi zachránil i život. Pokusila jsem se o sebevraždu, protože žití v tom všem mě ničilo. Ale Aiden mě vždy přivedl zpět.
Někdy si říkám, že jsem prokletá.
Když jdu po ulici a vidím hloučky smějících se přátel nebo objímající se pár, vždycky je mi do pláče. Protože něco takového já nebudu moci zažít. Nebudu schopná cítit opětovanou lásku. Když jsem se na střední zamilovala, Aiden ho odehnal. Zabil ho. Tatáž situace se opakovala i před pár měsíci.
A tak jsem utekla. A pořád utíkám. Nechci dopustit, aby se někdo dostal do mojí blízkosti. Nechci, aby ho Aiden taky zabil.
Tolik bych se chtěla zamilovat, ale vím, že nemůžu.
A tak je mi zima a já sedím ve vlaku a jsem na útěku. Asi pochopíte, že když kolem vás lidi začnou z nějakého důvodu umírat, stanete se hlavním podezřelým. Jsem unavená a nevím kam mám jít. Po většinu dne cestuju pěšky, ale venku mrzne a je mi taková zima. 

"Všechno bude v pořádku," probral mě ten známý hlas a já mlčky pozorovala svůj odraz v okně a ubíhající noční krajinu.
Vůbec jsem nevěděla jak z toho všeho pryč. Když jsem si všimla starší paní, která četla noviny a na zadní stránce svůj portrét s "mimořádně nebezpečná", zoufale jsem si povzdechla. Věděla jsem, že se ted' nesmím sesypat. Jediné, co mě zajímalo bylo to, abych se dostala daleko pryč, kde mě nikdo nezná. Možná do chaty hluboko v lesích, kdo ví.
A tak jsem díky plánování na chvíli zapomněla i na Aidena. Alespoň do té doby než shodil mojí plastovou lahev s vodou.
"Přestaň," procedila jsem přes zuby a doufala, že mě nikdo neslyšel. Zvýšená pozornost byla to poslední, co jsem potřebovala. A tak když jsem sebrala lahev, ještě jednou jsem se podívala z okna. Možná jsem se nakonec měla vydat pěšky.
Schoulila jsem se do sedačky a zavřela oči. Takhle moc spát se mi nikdy v životě nechtělo. Ovšem po pár minutách mi spadl na hlavu batoh.
"Nenecháš mě ani spát?", zeptala jsem se Aidena. Když jsem si ale všimla, že zrovna té postarší paní vyrval noviny z rukou, polkla jsem. Totéž se opakovalo i s kávou jednoho pána a jedině díky tomu jsem si všimla, že do našeho vagónu zamířil párek policistů.
"Do háje," polkla jsem a popadla batoh s tím, že se vydám do dalšího vagónu.
"Slečno?" Zaslechla jsem za sebou volat jednoho z policistů, a tak jsem zrychlila tempo. Ovšem, když jsem zaregistrovala, že i oni zrychlila, dala jsem se na útěk. Otevřela jsem dveře a s rychlostí je zavřela a utíkala jsem dalším vagónem.
Tam ale čekal další pár policistů a mě v ten moment nenapadlo nic šílenejšího než se nějak dostat z vlaku ven. Tak jsem se rozeběhla k nejbližšímu oknu a pokusila se ho otevřít. Ale jako by bylo zablokované. A policisté se ke mně blížili z obou stran. Aiden si jich taky všiml, a tak mě odstrčil od okna a rozbil ho. Někdy jsem ho měla vážně ráda. Cesta byla volná a já se pokoušela z jedoucího vlaku dostat na jeho střechu. Když jsem byla skoro tam, jeden z policistů se mě snažil dostat zpátky do vlaku, a tak jsem ho kopla vší silou. Konečně jsem se vydrápala na střechu a rozhlédla se kolem. Bylo za pět minut dvanáct a mě by smetla větev.

...

"Nevím, co ti na to říct, Ryane. Já pro tebe vždycky byla jen stroj na vraždění nepřátel a ted' se mě snažíš pozvat na rande? Jak romantické!"
"Já zase nechápu, proč od sebe všechny odháníš. Co z toho máš?" Ryan se zeptal a ve mně se začala vařit krev.
"Já že od sebe všechny odháním? To si ze mě děláš srandu, že jo? Proč jste chtěli, abych pro vás pracovala? Hm? Já vím proč, kvůli Aidenovi! Přesně kvůli Aidenovi nemůžu mít přátelé a ani být s tebou! Nechápeš, že kvůli mně lidi umírají? Nedovedeš si to ani představit," zakroutila jsem hlavou a strašně se mi v ten moment chtělo brečet. Ani nevím, jestli díky vzteku nebo jestli to bylo zoufalství. Moc dobře jsem ale cítila Aidenovo zklamání. Věděla jsem, že pro mě dělá vždycky to nejlepší, a že pro mě chce jen to nejlepší. A já ho ted' obvinila za to, že se vlastně snaží být dobrým.
"Možná, že kdyby jsi se snažila ho udržet na uzdě tak by se třeba změnil..."
"Proč by se pro tebe měli lidi, sakra, měnit?! Aiden je takový jaký je, ať chceš nebo ne. Krom toho on se vždycky snažil jen o to, abych se měla dobře. Vždycky pro mě chtěl to nejlepší a poslouchal mě. Vždycky! To ty ale ne. Nikdy, nikdy jsi mě neposlouchal," posadila jsem se vedle kuchyňské linky a zírala do prázdna. "Když jsem chtěla pryč nebo když jsem řekla, že nemám věci pod kontrolou, vždycky jsi mi řekl, že jsem silná. 'Ty jsi silná. Ty to zvládneš.' Ale ty nikdy nebudeš vídat tu tvář toho malé chlapce, když jsem musela zabít jeho otce. Když se objevil v té místnosti a já se skláněla nad - nad tělem jeho otce, abych si ověřila jeho identitu. Když jsem ho slyšela otevírat dveře, viděla jsem jak malýmu klukovi právě vyhaslo poslední světlo naděje v jeho očích. Ten chlapec mě dostal z toho nejhoršího a já zabila jeho otce," dopověděla jsem s posledním dechem a cítila jak se mi po tváři začali valit slzy. Ryan se vedle mě posadil, ale já ho ignorovala.
"Aiden mě sice nechá, abych se zamilovala, ale nikdy nenechá osobu, která se do mě zamilovala, aby byla se mnou. Vždycky se něco stane. Je to zvláštní, ale chybí mi malichernosti jako je smát se s někým, cítit objetí a nebo lásku. Tyhle pocity já nikdy nepoznám."
"Ty říkáš, že Aiden nenechá osobu, která se do tebe zamiluje. Ale mně se zatím nic špatnýho nestalo," Ryan se usmál a já se na něho podívala s tváří plnou slz, ale to mi bylo v ten moment jedno.
"On totiž ví, že odcházím a už tě nikdy neuvidím. Je mi to líto, Ryane," vstala jsem a pomalu jsem vykročila do ložnice pro nějaké věci.
"Milovala jsi mě vůbec někdy?"
Ryanova slova mě zastavily a já polkla. Po tváři mi ukáplo další pár slz, ale i přesto jsem se k němu neobrátila.
"Ironií toho všeho je, že i přes tu všechnu nenávist vůči tobě tě pořád miluju."