Můj boj s bipolární poruchou

Někdy se mi chce tak strašně moc křičet a brečet a utýct. A to všechno najednou.

Asi bych na úvod měla zmínit, co to vůbec bipolární porucha je. 

Bipolární porucha je onemocnění mozku, při kterém dochází k velkým výkyvům v náladě, vnitřní energii a práceschopnosti. Na rozdíl od běžných výkyvů nálady u zdravých lidí je kolísání nálady při bipolární poruše neobvykle těžké.

Začalo to asi základní školou. 

Šikana, neúnosný deprese a podřezání žil.

Byla jsem šikanovaná proto, že jsem byla prostě jiná. Šikanu jsem odnesla já a moje kamarádka. O tom, co se nám dělo jsme informovali naší třídní. Ta nám ale oznámila, že si za to můžeme vesměs sami. Že kdybychom nosili "normální" oblečení a nechodili jako "vampýry" v černém, tak by si nás nikdo nevšímal. Tudíž, děkuju paní učitelko.

To celé se ale stupňovalo. Samozřejmě, že jsem se o tomhle nezmínila doma, protože jsem měla strach, že mi řeknou to, co řekla naše třídní. 

A tak to vyústilo až v to nejhorší - podřezání žil. Měla jsem toho prostě dost a už to nechtěla a ani nemohla jsem to dál snášet. V ten okamžik jsem pochopila, že slova vážně bolí ze všeho nejvíc. A já tu bolest nemohla dál snášet. Prostě to nešlo.

Jenže...když jsem se loučila po smsce s kamarádem, se kterým jsem se vlastně znala jen přes internet, tak ... nevím jak, ale zachránil mi život.

A já pak trávila spoustu času u psychiatričky a psycholožky. 

Ta mi oznámila, jestli mám sílu bojovat. Pokud ano, pomohla by mi. Pokud ne, tak by mě nejspíš nechali někam zavřít a to by byl konec. Popravdě nevím proč, ale automaticky jsem řekla, že tu sílu mám. I když mě to stálo několik hodin zhodnocování toho, jestli jsem nelhala. Bála jsem se, že tu sílu nemám a já prostě...selžu. 

Na to mi odpověděla, že mám bipolární poruchu, a že je to něco, co se se mnou povleče celý život. 

A pak už je jen na vás, jestli bojujete nebo ne. 

Já s bipolární poruchou bojuju denně. A věřte mi, že to není nic jednoduchého. Nejhorší ale ze všeho jsou ty dny, kdy máte pocit, že jste nejšťastnější na světě, jenže to netrvá dlouho a vy jste na dně. Prostě brečíte a chcete ode všeho utýct. Necítíte nic než tlak na hrudi, pocit jako kdyby vás něco dusilo a vy se zalykáte a chcete se na všechno vykašlat, protože si říkáte, že jste ti nejhorší na světě a že vaše přítomnost všem jen ubližuje. A tak se ode všech a všeho distancujete, protože nechcete nikomu ublížit. I když víte, že se vám chce křičet a že potřebujete obejmout. Pro mě je tenhle pól nejhorší. Je to dno. Je to jako bahno, od kterého se snažíte odrazit, ale jde to tak strašně špatně, že máte pocit jakoby vás to táhlo zpátky dolů.

A i když vím, že v poslední době bych měla být jen spokojená, že nemám důvod být smutná, tak i po tom se tahle nálada objeví. A já se snažím vynaložit dvojnásobek energie. 

Tenhle "pól" pociťuju i ted', za pár minut můžu být zase ta nejšťastnější osoba na světě. To já nevím. 

Nejhorší je ale...udržet se na "středu". Je to jako taková ta houpačka pro dva, kdy se snažíte udržet jeden druhého v rovině. 

Když se ale snažím zachovat takovou tu ani ne špatnou, ani ne dobrou náladu, tak musím tvořit. Maluju, fotím nebo prostě píšu nebo dělám cosplay. To jediné mě udržuje naživu. 

Když se člověk totiž nenechá tím vším užírat, tak má vyhráno. 

Je to boj a vy prostě musíte jen najít taktiku jak dosáhnout vítězství.