Na několik dní bezdomovcem

Po dlouhé době uvažovaní jsem se rozhodla zda napsat nebo nenapsat tenhle článek. Nakonec jsem se rozhodla pro jeho zveřejnění. Mám nutkání se tak nějak vypovídat.

Upřímně ani nevím jak k tomu došlo, ale...mohlo za to bydlení u mého ex. 

Na konci léta jsem se k němu přestěhovala. Ovšem když jsem u něj bydlela, tak se změnil v někoho, koho jsem absolutně neznala. Když jsem řekla, že se chci vidět s přáteli, tak začal hned narážet na to, s kým se chci vidět a v kolik přijdu domů. Když jsem se nikam nechystala, zamknul mě a chodil domů tak strašně namol, že si druhý den absolutně nic nepamatoval - což byl první problém. Ten druhý je ten, co se dělo během toho, když se vrátil domů naprosto opilý. Ale...o tom se mi mluvit nechce.

Asi pochopíte, že tohle nešlo dál snášet, a tak jsem mu jednoho dne zalhala, že potřebuju ven. Musela jsem na chvíli pryč. Jenže jsem byla pryč několik dní. Snad dva týdny, nevím. Ve městě dny strašně rychle utíkají, zvlášť po tom, když se touláte. 

A tak jsem se toulala. Přespávala v tramvajích (mimochodem z konečné na konečnou je to cca hodina a plus mínus pár minut). A nebo se někdy zasekla a mluvila jsem s pár dalšími bezdomovci a hrabala se v kontejnerech (asi si vzpomínáte na článek o dumpster-divingu).

Nejsmutnější na tom ovšem bylo to, že zjistíte, že zrovna s těmi bezdomovci se povídá ze všech lidí nejlíp. Asi je to tím, že si prošli vážně vším. Spoustu z nich mi taky řeklo, že svět je vážně už v háji, když potkávají na ulici lidi jako jsem já. Upřímně, kdybych potkala na ulici mladýho člověka, tak je mi ho taky líto. 

Pamatuju si, když mi Pepa vyprávěl o jeho životě, o jeho dědovi, který zažil válku, o 60kách a dokonce i o jednom koncertu Plastic People of the Universe. Člověk si připadal jako kdyby tam fakt byl. 

Ale když se mě kdokoli zeptal ohledně toho, proč se nevrátím domů, tak se mi chtělo z nějakýho důvodu brečet. Když jsem se totiž před rokem do Prahy přestěhovala, chtěla jsem dokázat, že jsem dospělá a že se o sebe zvládnu postarat sama. A kdybych  se vrátila, tak bych tím dokázala jednu věc - selhala jsem. Naprosto ve všem jsem selhala takovým způsobem, že jsem skončila u jednoho násilníka, a pak jako bezdomovkyně. Nechtěla jsem dopustit, aby se tohle mamka dozvěděla. 

Po zhruba těch 14ti dnech na ulici člověk ale strašně rychle dospěje a pochopí věci, kterým dřív nerozumněl - dojde mu jak strašně moc jsou i malicherný věci důležitý. Vždycky jsem byla skromná, ale ... stýskalo se mi po mým sovím polštářku. Chyběl i můj pes. A já dospěla k názoru, že se musím vrátit. Že i přes to všechno se musím smířit s tím, že jsem selhala a napravit všechno. 

Vím, že jsem v pátek byla navštívit z nějakýho důvodu mamku, no a když jsem se vrátila k příteli (nyní už expříteli), tak ztropil nehoráznou scénu, ze který mi běhá dodnes mráz po zádech a já pak s třesoucíma rukama psala mamce, že se vracím. 

A tak jsem se vrátila.

Je ale zvláštní, že ty dny bez domova mi někdy hrozně moc chybí.