4. den - Zamlžil se mi zrak
Vidím všechno rozmazaně. Jen on je tu. Není jako duch. Jako ti ostatní. Cítím. Zbožňuju. Jsem posedlá."
Začínám ten křik milovat. Ten pocit, když přede mnou utíkají jako vyděšení králíčci. Jejich prosby. Chudáčci. Byli by schopní všeho jen aby si zachránili jejich už tak zkažený životy. Líbí se mi ten pocit, když si hraju na Smrt. A světlo, které jim vyhasíná v jejich prolhaných očích. Musím se smát. A smát. A smát jejich pošetilosti.
"Chtěl bych ti něco dát," Dimitryho hlas prolomil ledové ticho a otočil se k Eloise, která se na něho upřeně zadívala, když promluvil.
Když k ní natáhl ruku, její oči spatřily stříbrný amulet na jeho dlani. Ta si ho vzala k sobě a s nadšením začala prohlížet ze všech stran. Nikdy nedostala něco tak krásného. Vlastně, nikdy nic od nikoho nedostala.
"Vyrobil jsem ho s Maurelle. Snad se ti líbí..."
"Děkuju. V životě jsem neviděla nic krásnějšího."
"Zapnu ti ho...," Dimitry si vzal od Eloise amulet a stoupl si za ní, aby jí ho mohl zapnout. Ta si mezitím odhrnula dlouhé bílé vlasy z její štíhle šíje.
"Až zmizím, otevři ho. Ne dnes. Ne ted'. Ale ale až zmizím," s posledními slovy si stoupl před Eloise. Potěšilo ho, když se amulet znovu proplétal mezi jejími prsty.
"Nezmizíš. To nesmíš. Já ani Maurelle tě nenecháme, aby se-," Eloise se na něj šokovaně podívala, ale on jí jen přerušil.
"Jednou zmizím. A zůstane ti jen Maurelle. A amulet. A vzpomínky."
Ten fakt, že by její láska měla jednoho dne zmizet a ona ho už nikdy neměla vidět jí lámal srdce a udělalo se jí nevolno. Chtělo se jí brečet, ale jakoby jí něco stahovalo hrdlo. Fakt, že jednoho dne by tu Dimitry nebyl nehodlala akceptovat.
Což byl nejspíš další z milionu důvodu, proč v následujícím momentě obmotala její ruce kolem jeho krku a políbila ho na tvář. Skoro to vypadalo jako rozloučení. Nikdy před tím necítila nic takového.
V ten moment Dimitryho zakrvavené ruce sevřely její alabastrovou tvář a dlouze jí políbil. Eloise pod tou změtí pocitů zasténala a přistoupila k němu blíž. Když cítila jak jeho prsty uchopily lem jejich šatů, nebránila se.
Pokud bych měla popsat nejšťastnější den mého života, byla bych za nejperverznějšího úchyla. Ale ten pocit, když se naše zakrvavený těla svíjela navzájem bylo to nejlepší, co jsem kdy cítila. Bylo to úchylný a orgasmický. Myslela jsem, že celej vesmír explodoval a přežili jen my dva.
Oči Eloise a Dimitryho pozorovaly s nejvyšším zájmem spěchajícího muže. Ani na minutu z něj nespustili oči. Jakoby ho lovili. Po chvíli ale zmizel v útrobách hotelu a Dimitry upustil na zem cigaretu. Ta jen zasyčela, když se dotkla hladiny kaluže pod jejich nohama.
Pořád hřmělo. Ta bouřka byla snad nekonečná.
"On je poslední. Chci si ho užít," Eloise se dál dívala směrem k hotelu. "Jako jejich 'šéf' si zaslouží přímo královský zacházení. Už zítra..."
"Zníš chladně."
"Bojím se."
"Nemusíš to dělat," Dimitry se podíval na Eloise a všiml si drobných kapek, které jí stékaly po bradě a padaly na její černou šálu. Když cítila, že se na ní jeho oči dívají, odvrátila zrak od hotelu, aby se mu mohla zadívat do obličeje. Než cokoli řekla, uvědomila si, že tenhle jeho pohled ještě neznala. Tolik strachu. Bál se o ní. A ona se bála, že ho ztratí. V poslední době alespoň tak mluvil.
Nevěděla co říct, ale jen ho pevně obejmula. Přála si, aby takhle zůstali napořád. I když pršelo. Byli jako jedno tělo, jedna duše. Polovina, která doplňuje tu druhou. Byli jako děsivá a perfektní jedinečnost.
"Miluju tě."
"Já tebe taky. A vždycky budu."
"Nechci cítit tu bolest,
že tu nebudeš.
Nechci vidět tu nekonečnou prázdnotu.
Nemohla bych dýchat.
Udusila bych se v ní."
No comments:
Post a Comment