3. den - Na břehu řeky
"Nejsem naživu. Nejsem mrtvá. Jsem chodící monstrum. Jsem ochotná vraždit a mít sex s kýmkoliv. Nepodvádím, ale držím se pravidel. Nejsem psychopat, ale vysoce myslící sociopatka."
Probudila jsem se s další noční můrou. A Dimitry a Maurelle byli pryč. Nebo byli součástí mého snění? Je to možný. Šílím. Když se ale podívám na ruce, jsou ještě od jeho krve. Od těch ran, co mu způsobili ty hajzlové. Budou trpět. I když si to Dimitry nepřál, zabiju je. Ještě ale než je zabiju...nechám je trpět.
Ten den se domem, ve kterém Eloise žila, rozlehl křik. Nebyl ale její. Byl to mužský křik, který vycházel ze sklepa. Zněl umučeně.
"Připadá ti normální napadat lidi, kteří vypadají odlišně než ty?" Eloise stála vedle muže, který předchozí den šikanoval Dimitryho. Ted' byl ale připoután ke stolu. Na jeho nahém těle byla spoustu řezných ran a sněhové šaty Eloise byly pokryté jeho krví.
"Prosím...byla to jen sranda," žadonil o svobodu. V jeho hlase ale zněla podivná falešná prosba.
Eloise věděla, že když toho muže pustí, bude lidem ubližovat dál. A to nemohla dopustit. Proto se nad jeho slovy jen ušklíbla.
"Omyl. Ted' je to sranda. Snad se taky tak bavíš," usmála se a čepel skalpelu, který svírala, tančila po kůži na jeho hrudníku. Ozval se další výkřik.
"Ne! Já se - nebavil!"
"Ne? Smál jsi se. Zesměšňoval jsi ho. Proč bychom se nemohli pobavit všichni? Nejvtipnější na tom je, že lidi jako ty trpí z nějakého...nevysvětlitelného důvodu...vysokým sebevědomím. Co tě k tomu vede? Ubližovat druhým? Je to snad něco, co tě vzrušuje? Pokud jo, tak jsi ještě větší úchyl než jsem si myslela. Proč ubližuješ druhým?" Eloise se posadila na stoličku vedle stolu a v ruce svírala skalpel. Její oči pozorovaly muže s nejvyšším zájmem. Ten se ale namísto odpovědi rozbrečel jako malé děcko, kterému právě sebrali misku s bonbóny.
"Já-já nevím. Já nevím," konečně odpověděl a podíval se na dívku, která se ho chystala zabít.
"Víš, já mám času dost. Můžeme si užít ještě spoustu srandy než mi odpovíš. Myslela jsem si, že jsi asi ten typ, co si rád hraje s druhými. Alespoň budeš mít dost času na odpověd'...," Eloise se usmála a zvedla se ze stoličky. Kráčela směrem k dalšímu stolu na jehož povrchu byla spousta mučícího náčiní. To se ovšem netvářilo příliš sterilně. Její alabastrové prsty objaly tělo starých zrezlých nůžek. Eloise se pak obrátila směrem k muži a pomstychtivě a sladce zároveň se na něho usmála.
O pár hodin později
Eloise kráčela ze sklepa, když se v tom rozezněl celým domem zvonek. Její intuice jí ale říkala, že to není nikdo jiný než Dimitry. A tak mu otevřela dveře.
Nepletla se a na prahu jejích dveřích stál skutečně její bělovlasý přítel. Ten jí věnoval vyděšený výraz, když viděl drobnou blondýnku v zakrvácených sněhově bílých šatech a pevně sevřel Maurelle.
"Jeden už utichl. Už je na druhém břehu...," Eloise řekla, když viděla Dimitry vyděšený výraz.
O několik minut později se domem ozývala hudba ze starého klavíru. Smutná, jakoby popisovala myšlenky Eloise a Dimitryho. Oba dva seděli na malé lavičce u klavíru. Maurelle mezi nimi.
"Nechtěl jsem, aby se na sněhu objevila krev..."
"Nechtěla jsem dopustit, aby trpěl ještě někdo," Eloise pohybovala jeho tančící prsty na klávesách. "Zbývají ještě dva. A bude konec."
"Eloise, kdyby se mi něco stalo...postarej se o Maurelle."
"To neříkej."
"Slib mi to, prosím."
"Slibuju," Eloise se podívala na Dimitryho a přikývla.
"Budeš moje kamarádka a přítelkyně? Nikdy jsem nepotkal někoho jako ty. Někoho tak zlomenýho. Překrásnýho a vyděšenýho. Řekni, Eloise, před čím utíkáš?"
"Už před ničím. Už nemám důvod utíkat. Ty jsi tu a Maurelle mezi námi. Pokud bych ted' utekla. Zabila bych nás všechny."
Po jejích slovech se na ní Dimitry podíval, ale pokračoval v hraní. Pak se podíval na Maurelle a usmál se.
"Ona by tě nenechala odejít. Má tě moc ráda. Ale ne tak moc jako já. A ani já, ani Maurelle nechceme, aby jsi se bála. Už ne."
Jeho ruka sevřela tu Eloise a ona se na něj jen podívala. Beze slov. Hluboko uvnitř si ted' byla jistá, že potkala spřízněnou duši, pro kterou je schopná zemřít. I přesto, že Eloise tušila, že jí může přivést do ještě většího šílenství, nechala ho zarýt se jí hluboko pod kůži.
"Nenechám tě jít. Už nikdy...," Dimitry zašeptal.
"Nechci jít," odpověděla.
V ten moment se jejich pohledy znovu setkaly. Tentokrát Eloise nebyla rozrušená. Nebála se a připadala si v bezpečí. A když cítila, že se jeho obličej blíží k jejímu, zavřela oči. Nechala jeho dech hladit její tvář pro těch pár milisekund než ucítila jeho rty na jejích.
"Utopím se v moři krve,
ale nikdy na tebe nezapomenu.
Nemůžu dýchat,
nemůžu tě dostat z hlavy.
Neodcházej."
Neřeknu ti 'sbohem',
protože tě nenechám odejít."
No comments:
Post a Comment