CO KDYŽ TA BOUŘKA SKONČÍ? - 1.část

"Co když ta bouřka skončí a já Tě neuvidím? Tu perfektní svatozář nad tvojí hlavou...?"

Před deseti lety...

"Policie, otevřete dveře!"
"Na to nemáme čas. Prostě ty dveře vyražte!" S posledním slovem se rozrazily dveře a všichni jako by na místě zamrzly. Jejich oči se upřely na čtrnáctileté děvče, které sedělo pokryté v krvi, svírající ruku mrtvé ženy a s pláčem tak usedavým až se všem tajil dech. Netrvalo dlouho, aby se muži, kteří vyrazili dveře, vzpamatovali a všimli si dalšího těla. Muže.
Když dívku odtrhávali od těla mrtvé ženy, tak si uvědomili, že větší křik neslyšeli. Tolik smutku a vzteku. Zešílela?

NYNÍ

1.den - Panenka

Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy vzbudila a byla šťastná. Ty noční můry jsou tu dnes a denně. Opakují se. Pořád a pořád dokola. Je to jako utrpení, které nemá konce. Jsem šílená. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem se usmívala naposledy. Už je vám taky smutno? To je dobře."

Vzduch čerstvého podzimu jako by se zažral všem pod kůži. Bylo to jako nějaký jed nekonečné deprese a všichni se choulili ke svým šálám či rolákům. Eloise byla mezi nimi. Cestou do práce ignorovala téměř všechno. Až na tu zimu. 

Tenhle den byl jiný. Něco jí lákalo jít cestou přes park. Byl by zločin neuposlechnout intuici a ona zamířila do toho barevného víru.
Po pár minutách si všimla podivného chlapce s vlasy bílými jako nejčistší smích a s panenkou v ruce. Jako by vycítil, že se na něj někdo dívá a on opětoval svůj pohled Eloise. Ta vyrazila směrem k němu aniž by si předem rozmyslela, co mu říct. Byl tak zvláštní.
"Hezká panenka...," Eloise se podívala na tmavovlasou panenku, kterou mladík držel v ruce. Ten odvrátil zrak od Eloise a přikývl.
"Není to jen panenka. Je to nejlepší přítelkyně. Jako pes toho starého muže," jeho zrak se upřel k muži oblečeném v baloňáku venčícího svého malého psíka.
"A jak se jmenuje?"
"Maurelle."
Eloise se usmála a sedla si na trávník před bělovlasého kluka a Maurelle.
"Ahoj Maurelle, já jsem Eloise," Eloise jemně potřásla rukou porcelánové panenky a usmála se. I když věděla, že se na ní upírá i jeho zrak, nezachvěla se.
"Eloise. To jméno je pro tebe to pravé. Je tak zvláštní...jako ty. Já jsem Dimitry. Už ale budeme muset jít. Maurelle je zima."
"V tom případě...," Eloise si sundala svou černou bavlněnou šálu a obmotala jí kolem krku panenky. "Nechci, aby tvoje kamarádka nastydla."
Po svých slovech si všimla, že si jí Dimitry zvědavě prohlíží a ona se mu zadívala zhluboka do očí. Bylo to zvláštní. Skoro jí připadalo, že se čas kolem nich na několik minut zastavil.
"Jsi laskavá..."

2. den - Duchové s nožem

Ráno

"Byl tak jiný. A přesto jsem měla pocit, že po těch pár minutách je jako já. Že patříme k sobě. Naivita. Pošetilost. Jako by to stříbro na minutu proťalo oblohu..."

"Vstávej ty retarde!"

"Podívej se na to! Vsadím se, že si to s tou panenkou rozdává!"

Skupina třech mladistvých obklíčila Dimitryho a jeden z nich mu vyrval Maurelle z rukou. Ve snaze bránit se, pocítil pěst jednoho z nich proti jeho obličeji. A teplo krve tekoucí z jeho nosu ho na moment omámilo. Jeho oči sledovaly tmavovlasého kluka imitovat pohlavní vztah s Maurelle. Zatímco dva z jeho kumpánů ho drželi za ruce, aby se nemohl hýbat. Když následoval kopanec do břicha, měl pocit, že už v životě se nezmůže na jediný pohyb. Ovšem do té doby než celé drama zlomil dívčí hlas.

"Nechte ho!" Eloise se rozeběhla k hloučku kluků a jednoho z nich odstrčila takovou silou až upustil Maurelle na zem. Ta pak vytáhla ze zadní kapsy nůž a namířila ho proti dvoum, kteří drželi Dimitryho. V šoku a zmatení ho pustili a ten se skácel na zem.

"Pojd'te pryč. Vypadá to, že tady mají dneska sraz zrůdy," zavelel ten, jež předtím držel Maurelle a plivl Dimitrymu do vlasů.

S hlasitým smíchem se skupinka odporoučela pryč a Eloise se rychle vrhla k Dimitrymu.

"Maurelle..."

"Maurelle je v pořádku. Nic neříkej. Vezmu tě domů," Eloise dodala a snažila se mu pomoct na nohy. Před tím ale vzala panenku, aby jí podala Dimitrymu.

Večer

"My dva jsme zrůdy a vždycky budeme. Ti tři za to zaplatí, není cesty zpět."

"Nechci, aby jsi to udělal."

"Pokud to neudělám já. Oni budou dál ubližovat ostatním. Je to jejich koníček."

"Udělám to já."

"Nikdy. Nesmíš už v sobě nosit další bolest. Protože pokud jo, už nikdy neuvidíš věci takové jsou. Budeš se měnit...až jednoho dne prostě...pukneš. Vím, že jsi zlomená, ale nedopustím, aby jsi se zlomila ještě víc. Nemůžu napravit to, co se ti stalo. Ale postarám se o to, aby se to už víckrát neopakovalo," Dimitry dodal a skoro to vypadalo, že Eloise prosí očima, aby přikývla a věřila mu. 

"Našlo nás to tak jako jsem tě našla já. Ovládlo mě to."

"Já vím," přikývl.

Po jeho slovech se venku ozval hlasitý hrom. Bouřka. Oba se upřeně zadívali z okna a pozorovali pomalu se vířící listí. Jako by tancovalo pod hudbou burácení. 

"Jsem duch s nožem a pozoruju tu zkázu,

nenechá nás to být na pokoji.

Neutečeme.

Jsme ale vůbec ještě naživu?"