CO KDYŽ TA BOUŘKA SKONČÍ? - 4.část

5. den - Odraz reality

"Mám pocit jako bych to nebyla já a všechno se lámalo a propadala pod nohama. Jako bych chátrala a mizela. Jako bych se už nikdy nemohla usmívat."

Sama už ani nevím, kdo jsem. Sociopat? Psychopat? Monstrum? Tolik zmatku jsem ještě nikdy necítila. Bojuju s tím denně. Jakoby se moje noční můry konečně staly skutečností. Všechno se mění a uvadá. A dokonce i my. Jsme jen další součástka v tomhle stereotypu, kterej se rozpadá. 

Krvavě rudá rtěnka tančí po rtech Eloise. Tentokrát už naposledy. Všechno dneškem končí a nikdo už nebude snášet tu bolest, kterou musel pocítit Dimitry. Muž, pro kterého dýchala a obětovala vlastní život. Světlo v jejích očích se ted' odráželo v zrcadle, když se k němu přiblížila, aby si mohla nalíčit oči. 

Po nějaké chvíli se její nahá chodidla dotkly studené země a kráčela směrem k šatníku, kde jí čekaly sněhobílé šaty. Nevinné a panenkovské. Brzy se ovšem měly změnit v úbor vraždící bestie. 

A tak po pár minutách to mrtvolné ticho ve sklepě prolomilo vrzající prkno. Eloise kráčela dolů po schodech směrem k její oběti. Muž, který byl "šéfem" gangu, který šikanoval lidi ve svém okolí, ted' ležel přivázaný ke stolu, aby na něm Eloise mohla vykonat pomstu. Když jeho oči spatřily bílou vražedkyni, v tichosti jí pozoroval a chvěl se.

"Asi to není dvakrát super pocit ležet tu ted' tak bezmocně, když si člověk přivykne na moci někoho ovládat, hm?" Eloise se tázavě podívala na muže zatímco kráčela ke stolu, kde měla už připravené její oblíbené skalpely.

"Myslíš si, že máš nade mnou moc, když jsi mě přivázala ke stolu a hodláš mě mučit? Ve skutečnosti jsi ale jen vyděšená holka. Myslíš si, že nic necejtíš, ale podívej se na sebe. Jsi ubohá," muž si odfrkl.

"Víš, kdybych chtěla slyšet podobný blbosti, tak si zajdu ke cvokařovi..."

"Mám pravdu, že jo? Proč si toho kluka tak bránila? Protože ti připomněl sám sebe nebo protože to s ním fakt umí?" Ušklíbl se a Eloise se vzteky zachvěla, ale jen ho pozorovala. "Počkej! Nebo ho má tak malýho, že ho ani necejtíš a je ti ho líto? Možná by jste si měli obrátit role. Vsadím se, že jemu by se líbilo a že-," než dokončil větu, Eloise se po něm ohnala skalpelem a řízla ho hluboko podél čelisti. V ten moment se sklepem ozval hlasitý křik. 

"Měla bych ti vyříznout jazyk! Naneštěstí by jsi mi tu vykrvácel moc rychle," Eloise odvětila a cítila jak se jí díky vzteku chvěje hlas. Obrátila se k němu zády, aby odložila skalpel zpátky a vzala si jiný.

"V tom případě jsi mě měla asi pevněji přivázat," po jeho slovech Eloise vykulila oči, když slyšela, co jí právě řekl. Rychle popadla nůž, ale on byl rychlejší a zezadu jí popadl. Přičichl k jejím vlasům a zasmál se.

"Levandule? Jak asi voníš tam dole?" zašeptal jí do ucha a znovu se zasmál. I když se chtěla vymanit z jeho pevného sevření, měla pocit jako by jí dusil a ona vykřikla. 

"To se nikdy nedozvíš," ušklíbla se a snažila se ho dál setřást. 

"Mám rád holky jako ty. Silný a ublížený. Jsou v posteli nejlepší. A víš proč? Protože jste tak vyděšený, že nás radši necháte dělat to, co chceme," mezitím, co jí šeptal do ucha jeho zvrácenosti, jí sevřel zápěstí tak silně až Eloise byla nucená upustit nůž na zem a znovu vykřiknout bolestí. "Líbí se ti ta bezmoc, co? Bojuj dál. Víš, že to chceš...," znovu se zasmál. 

V ten moment se Eloise odrazila nohama o stůl a oba dva se skáceli na zem. Eloise byla tak volná a rozeběhla se směrem ke schodům. 

Její oběť byla ale rychlejší a chňapl jí za nohu. Eloise spadl na zem a ucítila jeho pěst na jejím obličeji. Na moment měla pocit, že omdlí, ale to nesměla dopustit. S křikem ho ze sebe setřásla a rozeběhla se po schodech pryč ze sklepa. 

Eloise nebyla nikdy takhle vyděšená. Musela utéct. I když věděla, že on je jí přímo za ní, musela utéct. Udělat všechno proto, aby si zachránila život. Netušila kam poběží ani nepřemýšlela nad tím jak se ho zbavit. Věděla jen, že ho musí setřást. Nezáleželo jí na tom, že část jejího obličeje je pokrytá v krvi. To bylo to nejmenší, co jí trápilo. 

"Myslíš si, že mi utečeš? Přede mnou se neschováš, Elie," jeho hlas se jí zavrtal hluboko pod kůži a vyděsil jí. Už jeho kroky neslyšela. Ale soudě podle hudby, která se rozlehla domem, vytušila, že je v obývacím pokoji. Z přehrávače se linula tak hlasitě, že neměla šanci slyšet, kde se zrovna pohybuje. Krom hudby neslyšela nic. A tak se vyděšeně sesunula podél zdi, schovaná vedle skříně a pozorovala stíny v místnosti. 

"Elie, kdepak jsi?" Zaslechla jeho hlas. Blížil se a Eloise věděla, že ze svého úkrytu musí zmizet. "Přede mnou se neschováš. Až tě najdu, tak si trochu pohrajeme, co ty na to? Ráda si přece hraješ." 

Následující moment Eloise vyběhla ze skrýše a rozeběhla se k hlavním dveřím. Nečekala, že se tam objeví on. 

"Tady jsi," usmál se na ní a pevně uchopil sekeru. "Možná bys v sobě cítila radši něco většího. Já ti to můžu dát..." 

Eloise neřekla ani slovo, otočila se a rozeběhla se směrem do obývacího pokoje. Tudy mohla proběhnout do kuchyně a odtamtud ven. V kuchyni ale zjistila, že jsou zablokované dveře. Párkrát s nimi zalomcovala, ale neúspěšně. Začínala propadat zoufalství a z očí se jí rozutekly slzy. Když v tom uslyšela do kuchyně někoho přibíhat. Rychle se otočila a zjistila, že je to Dimitry. 

"Proboha...," vydechl, když spatřil její vyděšený zakrvavený obličej a rozeběhl k ní. Eloise se mezitím sesunula na zem. V ten moment se v místnosti objevil sekerník a ona jen zalapala po dechu. Než stihla ale Dimitryho varovat, otočil se a ze zadní kapsy vytáhl zbraň. Pokojem se ozval výstřel a zadunění sekery, která dopadla na zem. 

"Je jako princ na bílém koni. Myslela jsem si, že dneska umřu. Ten pocit zoufalství a bezmoci mě skoro udusil. Pomalu. Asi jsem na tyhle hry už moc stará."

"Myslel jsem, že tě ztratím. Kdyby jo, tak by nemělo cenu žít. Zničilo by mě to. Ničí mě pozorovat tvoje rány, který máš kvůli mě. Už nesmíš dál trpět. Nesmíš se dál utápět v tomhle šílenství, rozumíš?"

"Myslíš, že spolu můžeme utýct? Někam daleko. Jen my dva proti celýmu světu...," Eloise se na něj podívala zatímco nechala její prsty běžet podél jeho klíční kosti. 

"Zítra?"

"Zítra."

"Utečeme. Oba. Asi je na čase zpomalit," Dimitry přikývl a podíval se na Eloise a pohladil jí po tváři. Ta se pousmála a zamířila jejími prsty k jeho čelisti. 

"Jako by tě znala věčnost. Jako by jsi tu byl se mnou pořád a navždy. A přesto se neznáme ani týden..."

"Eloise, jsi tak krásná. Nikdy jsem neviděl nikoho tak laskavějšího."

"To tě zaslepila jen láska...," Eloise se pousmála.

"Láska k tobě. K někomu, koho tak zbožňuju. Zasloužíš si být milovaná," Dimitry odpověděl a po jeho slovech se venku ozval hrom. V ten moment se mu Eloise zadívala zhluboka do očí. 

"Co když ta bouřka skončí?" Zeptala se.

"Pak uvidím tvou svatozář nad tvými vlasy a planety si zatančí."

"Před tím než jsem uslyšela výkřik,

spatřila jsem svatozář.

Tančící planety

a krev na našich rukou.

Už navždy spolu budeme tančit."