V poslední době neprocházím zrovna nejšťastnějším obdobím. A proto jsem se rozhodla napsat malý článek o sebevědomí a mých zkušenostech. Protože ne vždy jsem byla šťastná a sebevědomá jako jsem dnes. Snad za to může dospívání a taky fakt, že je mi už 26.
Nicméně bývala jsem dřív osoba, se kterou se ve škole nikdo nebavil, která byla šikanovaná a vlastně jsem nebyla ani nejhezčí, naopak. Děti umí ublížit a hodně. Někdy stačí jen slova.
Někdo situaci zvládá, někdo ne. Já se rozhodla bojovat. I když mě to stálo návštěvy u psycholožky i psychiatričky.
Pak jsem si ale postavila hlavu, že už nikdy nikoho nenechám mi ublížit. Ani psychicky, ani fyzicky.
Popravdě nevím, co byl spouštěč. Možná to byl fakt, že nikdo nežije úplně medovým životem plného dokonalostí a s nevědomostí, co je beznaděj a nebo dokonce smutek.
Začala jsem na sobě pracovat jak po vzhledové stránce, tak i po té psychické. Neříkám, že to trvalo den, týden nebo měsíc. Trvalo to roky.
Dokonce i dnes mám někdy tendence stáhnout se do své ulity, ale pak si řeknu, že vlastně nejsem sama. A že s nízkým sebevědomím nikdy nedosáhnu toho, čeho jsem chtěla.
Bála jsem se dokonce i odpovídat, když mě někdo atraktivní pozval na rande. Takové ty myšlenky "Vždyť by ten pán mohl dělat modela!" a "Já nejsem dost hezká." Ale..jistěže jde taky o vzhled, ale u mě na prvním místě vždy bylo charisma. Pokud mě osoba neoslovila tak, věděla jsem, že to nemá šanci.
Bála jsem se ale oslovovat i já.
Dřív jsem se bála udělat hodně věcí, jedna z nich bylo i banální zvedání telefonů. Snad je to dospíváním, ale život je krátký na to, abychom žili ve strachu a pochybnostech.
Neporadím, kde vzít sebevědomí a nebudu tvrdit, že i přesto, že si posadíte hlavu, zítra budete jiným člověkem. Člověk na sobě musí pořád pracovat a učit se z životních chyb.
Nejdůležitější je ale věřit vlastní intuici. Vězte, že ta je vždy správná. I když je rozhodování někdy obtížná věc, vždycky dejte na intuici.
No comments:
Post a Comment