Jednoho letního dne, Eloise, dívka ze zlatými vlasy procitla. Zjistila, že je v letní škole, kde byli děti s různými průšvihy. Víc než jako škola se institut jevil jako tábor, kde se profesoři snažili objevit skrytý talent dospívajících a tím tak mladistvé usměrnit.
Byl den volna a Eloise se rozhodla vydat na procházku a prozkoumat okolí lesů, které objímali prostor, který se stal pro všechny současným domovem.
Pěšinou z lesa měla pocit, že se dostává k civilizaci. Její zamyšlený pohled se ubral k chlapci, který institut zásoboval potravinami. Když od něj odvrátila zrak, slyšela jeho blížící se kroky.
"Kam tak sama?" Mladík se zeptal a obejmul ji pevně kolem ramen. Eloise ale nesnášela, když se jí někdo dotýkal, a tak ucukla a od mladého muže odstoupila. Ten byl ale neodbytný a znovu se k ní přiblížil.
"Nikdo tady není."
"Nesahej na mě!" Vykřikla a mladíka odstrčila vší silou, díky které byl donucen udělat pár kroků zpět. Zpovzdáli ale přicházel student, kterého rovněž neměla příliš v lásce a její modré oči se protočily v sloup.
Viděl ale konflikt a přispěchal jí napomoc.
"Všechno v pohodě?" Zeptal se John, o hlavu vyšší než byla atraktivní Eloise.
"Jo, jsem v pohodě," pohotově odpověděla a rozhodla se vrátit zpět do areálu budovy.
"Kdyby něco, dej mi vědět."
"Nepotřebuju pomoct."
Po chvíli se přiblížila k budouvě a vešla. Chodby byly jako bludiště. Bylo snadné se v nich ztratit a obtížné zapamatovat si cestu. Patrně záměr. Každá chodba byla vesměs totožná, různě se klikatily a všechny zdi byly šedé barvy. Jak depresivní.
Kdo ví proč kroky Eloise zamířili právě do kuchyně. Pracoval tam její kamarád, jediná osoba, které se mohla svěřovat, ke které měla skutečně blízko. Schylovalo se k večeru a tma se ubírala vstříc chodbami. Když dívka dorazila do místnosti, kde její přítel pracoval, rozhlédla se kolem. Slyšela zvuk nádobi, a tak se vydala za zdrojem zvuků.
Po pár vteřinách stanula v zadní místnosti, která byla malá. A v té potkala Petera. Mladého muže s oříškovými vlasy splývajícími po ramena a s velkýma hnědýma očima. V tichosti ho chvíli pozorovala do té doby než se Peter otočil směrem k ní. Na jeho obličeji bylo zjevné, že se jí lekl.
"Ahoj. Rád tě zase vidím. Jsi v pořádku?" Zeptal se.
"Ahoj. Vlastně ne. Připadám si jako kdyby mě tohle místo už nikdy nemělo propustit. Chtěla jsem ven, ale nikdo se odsud asi nedostane. Já ... Já už nemůžu."
"Večerka!" Zakřičel ženský hlas kdesi zpovzdálí.
Oba dva věděli, že jestli je dozor najde spolu, situace bude ještě horší. Peter tak nasměroval Eloise k šatní skříni, kde se mohla schovat.
"Hned přijdu. Zůstaň tu. Odeženu jí pryč."
Eloise poslechla jeho radu a schovala se v šatní skříni. Pozorovala jak Peter odbíhá pryč. Nebýt světla, které v místnosti svítilo, tma by ovládla další z miliona místnostní v celé budově.
Peter byl pryč už několik minut, a tak Eloise byla připravená ho jít hledat. Ale sotva otevřela dveře jejího úkrytu, viděla jak jeho záda narazila do zdi a po něm se hladově začala sápat jiná dívka. Eloise si přikryla rukou ústa a její oči ted' byly otevřené dokořán, snad díky šoku, co právě viděla. Žárlivost a zrada.
A ti dva se políbili. Tak vášnivě. Eloise nemohla uvěřit tomu, co právě vidí. V jejích očích se objevily slzy a ona se už dál nemohla dívat. Rozrazila dveře úkrytu a vydala se rázným krokem pryč. V momentu, kdy procházela kolem páru, snažila se dívku od Petera odtrhnout. Ten se na ní v šoku díval. Věnovala mu nevraživý pohled, protože situace se už nedala spravit a rozutekla se chodbou.
Nevnímala to, že on volá její jméno. Nevnímala to, jak se tříští její srdce na milion kousků a dokonce ani to, kam utíká. Když ale vtrhla do pokoje, kde bývala, její zrak spočinul na už pevně dřímající spolubydlící. Eloise vplula do postele a snažila se najít ztracený den, který nechala v chodbách. Zírala do stropu s tichým pláčem, ale ten jako kdyby promítal situaci, které právě byla svědkyní. Obraz se promítal znovu a znovu a znovu, dokud viděla nic než jen tmu.
Dalšího rána se Eloise probudila, popadla batoh s knihami a utíkala na přednášku o nečekaných situacích v životě. Aula už byla zaplněná hrstkou lidí, kteří si nevšimli jejího příchodu. Jako kdyby byla duch. Na prázdném stole si odložila pár knih a na ně položila svůj mobilní telefon. Všimla si ale, že nemá pití. A spěch, kterým utíkala na přednášku jí vyprahl. Vše nechala na místě a vydala se do automatu na pití, který stál poblíž auly.
Když se vrátila s plastovou lahví v ruce, všichni se na ní dívali. Jako když se na kořist slétne hejno supů. Po pohledu na místo, kde se chtěla usadit zaregistovala, že její mobil má ted' prasklý displej.
A tak ho vzala do ruky ve snaze zjistit, zda zařízení funguje. Když se mobil spustil, následovala další rána. Přimo na hlavní stránce byla složka s jejími intimními fotkami a video.
Snažila se polknout, ale bylo to tak těžké. Jako její chvějící se hlas. Došlo jí, že dokumenty ted' všichni viděli. Nebyli to fotografie ale pořízené její osobou. Byly to fotografie, kdy byla zneužita čtyřmi muži, kteří se v instituci rovněž nacházeli. Kteří se na ní s úšklebky dívali.
Její ruce všechno popadly a ona utíkala pryč. Vzduch. Potřebovala čerstvý vzduch.
Eloise uprkla před institut, kde se posadila na chodník a spustila video.
Byla na něm opilá a polonahá v obležení čtyřech mladíků. Jeden z nich sundal její spodní prádlo, i přesto že měla námitky.
"Na, vezmi si tohle. Pochutnáš si."
"Hej, brzdi. Nech si něco na potom."
"Já-já to nechci..."
"Užiješ si to."
"Prosím, ne..."
"Nemyslel jsem si, že někdy uvidím tu tvojí-"
Eloise video vypnula a její tělo se roztřáslo snad ani ne vztekem. Ale ponížením a strachem. V tom ale uslyšela šum řeky. Cesta ven. Eloise ani na vteřinu nezaváhala. Všechny předměty z rukou upustila a rozprchla se ke zdroji burácející řeky. Několik lidí z instituty se za ní rozeběhlo a volalo jí zpět. Ona je ale nevnímala. Vnímala jen volající spásu, nemohla se dočkat až jí voda obejme.
Čím víc se přibližovala řece, tím víc cítíla blížící se úlevu. Běžela skrz les a nevnímala bolest šlahounů rostlin, které jí zasahovaly obličej. Chtěla k řece. Věděla, že tam je záchrana.
Když konečně doběhla na místo, všimla si, že zvuk nepatřil jen burácející řece, ale i vodopádu.
Na druhé straně byli rovněž lidi. A jeden z nich skočil. Oni pro něj ale neplakali, jásali.
Eloise zprvu nechápala, proč ten jásot a radost. Když se ale ohlédla, lidi z instituce už byli ale natolik blízko, že každá nanosekunda by jí mohla stáhnout zpět.
A tak skočila.
Propadala se s vodou, ale ne dolů. Jako kdyby padala výš. Viděla ale světlo. A různé druhy světel a jiskřiček, bílé, modré a fialové. Tak uklidňující.
A pak otevřela znovu oči. Všechno bylo ale tak jiné, světlé a na srdci hřející. Viděla obličeje lidí, které neznala, ale měla pocit, že snad jsou jí blízkými. Další obličej patřil Peterovi. Ten se na ní ted' ale usmíval. A ona jako kdyby vše zapomněla a věnovala mu její úsměv.
Eloise pak vstala a rozhlédla se kolem. Tak bílý prostor, jako kdyby byl nadýchaný oblaky. A velká okna, kterými procházel sluneční svit.
Peter jí stiskl ruku a ona jí uvítala.
"Nechtěl jsem ublížit. Chtěl jsem jen, aby bolest zmizela a našla si cestu. Vždycky jsem byl s tebou."
"Děkuju."
A tak se usmívající pár vydal vstříc světlu, které je se vší pokorou objalo.
No comments:
Post a Comment