Včera mi skončil další pracovní týden, a jelikož je toho v poslední době nějak moc, rozhodla jsem se večer absolutně nic nedělat. A tak jsem seděla na balkoně, poslouchala náhodný písničky a s cigaretou civěla ke hvězdám.
Najednou jsem ale zničehonic začala brečet, když začala hrát písnička "Your father's basement" od Ola Podrida. Nevím proč, ani jsem nad ničím komplikovaným nepřemýšlela.
Možná mi ta melodie jen připomněla něco z minulosti, doted' nevím, proč jsem začala brečet.
Možná jen hloupá sentimentalita či co.
Nicméně jsem pak začala přemýšlet nad minulostí a přítomností. Snad je to stářím, či co. Ale dospěla jsem k závěru, že dělat zbrklá rozhodnutí je na prd. Už několikrát jsem se přesvědčila o tom, že mám poslouchat vlastní intuici.
A jak jsem tak přemýšlela, brečela jsem /a litovala/ rozhodnutí, která jsem dělala v zahořknutí a naštvání, tím pádem věci dopadly, tak jak dopadly. Ale! Je to minulost a co bylo, bylo. Člověk by se v ní neměl utápět, ale měl by pokračovat v cestě.
Některé chyby jdou napravit a některé ne. Proto v posledních letech dělám věci tak, abych jich později nelitovala.
Brečela jsem, a pak jsem se musela usmát. Protože jako kdyby ten tlak ve mně zmizel a já byla najednou zase šťastná. Nevidím pláč jako slabost a nikdy jsem neviděla. Proč taky, když se pak člověku jen uleví?
Hlavní je vidět věci pozitivně a nebát se. Nikdo nikdy neřekl, že život bude snadný. Žádná lekce není snadná, jde o to jak se s věcmi vypořádáme.
No comments:
Post a Comment