Přeražená ruka a starosti jménem láska

V neděli mi asi nebylo přáno. To, že jsem v šest hodin ráno letěla na pohotovost mě utvrdilo v názoru, že v neděli se pracovat nemá.

Jak někteří víte - pracuju v pekárně. Kamarádka mě požádala o to, zda bych jí mohla vytáhnout těsto z díže, ok, no problem. Dělala jsem to snad stokrát. Těsto jsem vyklopila, ale všimla jsem si, že kus ještě zůstal omotaný kolem vrtule, která se už netočila tak rychle. Poprvé jsem stihla rukou uhnout a těsta se vzdala. Druhý pokus mi byl ale osudným, kdy jsem ruku nevytáhla včas /špatný odhad tempa/ a já slyšela jen zakřupání a ruka mi začala bleskurychle otékat. Musela jsem se posadit, protože jsem měla černo před očima. 

Všechny překvapilo, že jsem nekřičela bolestí a sprostě nenadávala. Já si ale myslím, že to bylo jen šokem a než jsem si začala uvědomovat, co se vlastně stalo. 

Mamka a sestra se mnou v šest letěli už na pohotovost. No a k mému překvapení ani jedna zlomenina. Celkem jsem se divila, protože to zakřupání stálo za to. Ruka je vlastně jen naražená. 

Za blbost se ale platí, že? No ale i přesto...od úterý jsem zase v práci. Že jsem prý blázen. Na druhou stranu já si nemůžu dovolit být doma. Proč taky...minulý týden jsem přešla nachlazení, kdy jsem myslela, že zemřu. A ted' mám zdravou alespoň druhou ruku. Samozřejmě tu naraženou nijak nenamáhám...

Co mě ale trápí víc je moje /zřejmě/ velmi opožděná reakce na odloučení jednoho muže, kterého jsem kdy milovala. Jsou to zhruba dva roky, kdy jsem se dozvěděla "novinku", že je ženatý a má malé dítě. Přímo od jeho ženy, která mi odepsala místo něho. Vážně super. Omluvila jsem se, ona moji omluvu přijala. Pak se chtěla přátelit, což jsem ale zamítla a rozloučila se. 

Dlouho jsem si to vyčítala, i když kamarádky mě ujišťovaly, že to není moje chyba. Že mi o nich mohl říct /vlastně měl/. 

Já se zapřísáhla, že ho budu nenávidět do nejdelší smrti. Jsou to už skoro dva roky od tohohle odloučení a já se před několika týdny přistihla, že ho vlastně pořád nenávidím, ale vlastně pořád něco cítím. Já ale nechci. Nevím, jak se od toho odpoutat a je fakt, že jsem zvažovala i terapii. Vlastně chci či ne? Být milenkou? Ne, děkuji. Ničit někomu manželství? Ne. Ne! 

V březnu mu bylo 40 a já se ovládla a neozvala se. Nepopřála jsem mu. 

Kdysi mi řekl, že až budeme starý, tak bude hluchý a starý a já budu pískat a budu stará. A tak jsem celkově nedávno vzpomínala. 

Je zřejmě hodně těžké zapomenout na někoho, koho jste skutečně milovali. Zvlášť, když vypadá ten někdo jako dvojče Toma Hiddlestona /jo, asi mě mělo napadnout, že někoho má/. Ale naivita.

Jak se odmilovat? Nevím.

Jak se odfixovat? Nevím.

První velké lásky jsou nešťastné a nezapomínají se. Zřejmě i tohle je můj případ.