Chybějící emoce či osvícení?

„Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí.“ - Buddha

V poslední době hodně přemýšlím o tom, zda postrádám emoci nebo zda jsem prostě jen velký flegmatik...

Co mě vede k těmhle závěrům?
Jednoduše - neurazí mě nic. Urážka ani pomluva od mých blízkých nebo neznámých lidí. Prostě nic jako zlobu nebo naštvání necítím. Neurazí mě to. 
Aspergerův syndrom nemám, jelikož se dovedu přizpůsobit velice rychle v každém prostředí. To lidi s AS nedokáží. 
Jsem psychopat? Ne, psychopati nejsou empatičtí. Jen velmi dobří chameleoni naší společnosti. Já se sice umím chovat v každé společnosti, ale empatická jsem. Dokážu se vcítit do kohokoliv a kdykoliv. 
Emoce projevovat umím, a když je to třeba, dám jim průchod. Prostě když potřebuju brečet, brečím. Když se potřebuju smát, směju se. Netřeba se tím tajit. 
Možná jsem ale dospěla díky meditacím k osvícení. Lidské banality mě vůbec nezajímají. Je to možná jejich všednost, ale pro mě zbytečná ztráta času. Všechny ty drby a pomluvy. Asi to lidi dělají proto, aby se zabavili. 
Možná jsem příliš svobodomyslná. Většina lidí nemá rádo mojí "volnost", ale pokud se člověk neosvobodí od dnešních všedností, všech technologií, milionů aplikací apod., tak nikdy nebude svobodný. Ano, i já používám moderní technologii, ale nejsem na ní závislá. 
Mnohem blíž mému srdci je štětec a barvy a toulání se. Když se potřebuju projít, tak jdu kam mě nohy zanesou. Venku občas trávím hodiny. Stejně jako u malování a nebo péčí o mé rostlinky. 
Jsou to mnohem podstatnější věci než řešit neustále to, kdo jak vypadá nebo co má na sobě. 
Jak jsem řekla - pro mě je to naprosto banální ztráta času.