I muži mají své hradby a jak se za ně dostat

Všichni moc dobře známe ten pocit, kdy se uzavřeme před celým světem. Budujeme si vlastní své hradby, za které nikoho nechceme pustit. Důvod je vlastně prostý - spálili jsme se a uzavíráme se před okolím. To je ale nefér vůči nám samým. Člověk by k sobě měl být upřímný. 

Když si vytvoříte tyhle hradby, budujete tím v sobě blok a namlouváte si, že jste v pohodě. Přesto ale víte, že nejste. Příčin k tomuhle bloku může být víc a já se rozhodla napsat článek o tom, jak se za mužské hradby dostat. 

V poslední době si totiž všímám, že mi přibývá kamarádek, které doma vlka samotáře měly a nebo stále mají. A stávají se z nich zoufalky, protože by se rády dostaly protějšku pod kůži. 

Muž je odjakživa vychováván v tom domnění, že by měl být za silného jedince. Že by měl zabezpečit rodinu a postarat se o ní. Ovšem žena by mu měla být ale oporou. I v dnešní době se muži bojí dát najevo emoce a nebo zasvětit ženu do svých problémů ze strachu, že tím ukáží nějakou slabinu. Já tohle vnímám ale jako opak - když muž projeví emoce a nebo se svěří, tak tím prokazuje svou lidskost a důvěru jak v sebe, tak ve vás. 

Chápu, že někdo má traumata, o kterých s nikým nikdy nemluvil. Bojí se o nich mluvit. A tak si nalhává, že to bude fajn. Ale nebude. Není totiž nad to mluvit a mluvit a snažit se odblokovat, protože to jediné vás dovede k vnitřnímu klidu. O problémech - ať už malých či velkých - je vždy těžké mluvit. Ale nic není neřešitelného. Vše má nějaké řešení. 

Sama jsem kdysi chodila s introvertem. Někdy jsem měla pocit, že jako kdyby byl cizí. Vzhledem k tomu, že dokážu vycítit lidské emoce jsem na něho nikdy nezanevřela. Mluvit o svých problémech začal až po několika měsících zcela vybudované důvěry. 

Ještě než začnu mluvit o tom, jak introvertům pomoci, chci upozornit na jedno: jsou tu prostě jen vlci samotáři, co mají rádi vlastní klid, a pak ti uzavření. Myslím ale že každý z nás dovede vycítit, že se něco děje. 

A jak se takovému člověku dostat pod kůži? 
Odpovědí vás asi nepotěším, ale těžko. Nicméně nic není nemožné! Tahle cesta k ohnisku může trvat od několika týdnů po několik let. Pochopitelně záleží na závažnosti. 
Člověk by ale neměl na osobu stále tlačit a ptát se způsobem jako "Co je?". Ono samotné "Co je?" působí tak trochu lhostejně a člověka spíš utvrdí v tom, proč je uzavřený a schová se hlouběji do své ulity. 
Je to cesta především o trpělivosti. Každý si ale po čase k sobě najde cestu. 

Osobně nejsem zastánkyní nějakých drastických metod, ale pokud by se vám protějšek odcizil natolik, až byste si připadali jako spolubydlící, pak bych zatlačila. Protože jestliže ve vás nemá důvěru ani po měsících, pak bych uvažovala dokonce o odloučení. Což je ale pochopitelné a jakýsi pud sebezáchovy. 

Ráda bych napsala manuál jak zbourat hradby vašeho milovaného protějšku, ale žádný takový manuál neexistuje. Vše je jen o vzájemné toleranci, důvěře a lásce. Přesně o tom, o čem by vztah měl být - být oporou pro vaši drahou polovičku.