Loučení je těžké, ale někdy nezbytné

Dneska ráno jsem se navždy "rozešla" s kamarádkou. Pouhá rada přerostla v nenávist a já byla ta špatná. Ovšem znovu jsem si potvrdila pravidlo, že "komu není rady, tomu není pomoci."

Do dnešního rána jsem měla jednu velmi dobrou kamarádku. Mohli jsme spolu probrat vše a já tu pro ní byla i v těch nejhorších časech. Byla ve strašném stádiu anorexie spolu s bipolární poruchou, kdy to dopadlo tak, že jednou za čas skončila v psychiatrické léčebně. Vždy jsem tu pro ní byla a ona za to byla ráda. Věděla jsem to, protože mi to několikrát řekla. Byla jsem kvůli ní schopná vstávat i v jednu ráno a nebo s ní ponocovat, protože jsem věděla, že samota je nepřítel. 

A tak se doba vlekla dál a dál, kdy se zdálo, že je z nejhoršího venku. To z ní ale vypadlo, že jí baví ubližovat ostatním tím, že je psychicky vysává. A ve mně se něco tehdy pohnulo. Udělala jsem pro ní přece první a poslední, abych se pak dozvěděla tohle? To přece nemám zapotřebí, a tak jsem kontakty přetrhala. Tehdy se poprvé potvrdilo pravidlo "Komu není rady, tomu není pomoci." Obzvláště mě iritovalo to, že na sociální sítě vystavovala fotografie jejího anorexií a žiletkama poznamenané tělo. A já si uvědomila, že by měla v léčebně možná zůstat. 

Po zhruba roce jsem si na ní vzpomněla a kontakt jsem obnovila. Nevím proč, ale není mým zvykem kašlat na nikoho. I když jsem to prve udělala. Po obnovení přátelství, kamarádka vypadala zdravě. Dokonce začala chodit do fitka a vypadalo to, že má sny a cíle, a že se v ní konečně něco hnulo. Možná si můj poslední proslov vzala k srdci a začala se sebou něco dělat. Tehdy jí všichni říkali, že by se nad sebou měla zamyslet a všichni se od ní distancovali. Upřímně - kdo by se kamarádil s někým, pro koho tu jste 24/7 a on by vám pak řekl, že jste pro něho neudělali nic? 

Ale to bylo její staré já, a celkem to vypadalo, že její nové já je plné optimismu! Zdání ale klame. A všechno začalo znovu. Ten hlavní problém začal zhruba před dvěma /možná už to bude déle/ měsíci, kdy poznala jednoho fajn kluka. Tedy, zdál se jí fajn. Ovšem, když mi pak přeposílala jejich konverzace, tak mně se absolutně nezamlouval. Psal jí totiž, co by na ní změnil a ona ho stále měla za Boha. Pobláznění dělá hodně a já jí to neměla za zlé. Jen jsem jí řekla svůj názor. Pak to s ní šlo ale zase z kopce dolů. On jí totiž napsal něco naprosto nevhodného a v ten moment na tom začala být špatně psychicky, a pak fyzicky. Pořád si stěžovala, že je jí zle apod., tak jsem jí řekla, aby si zašla k lékařce. To odmítala. Měla neustálé výmluvy, proč tam nejít. Mně začínala docházet trpělivost a začala jsem jí odsekávat. Ona totiž ještě nemá maturitu, ale já mám svou práci a svoje problémy a už jsem na ní neměla tolik čas. Navíc jsem v poslední době byla značně unavená. Přesto jsem ale na ní nekašlala. K doktorovi jsem jí naháněla skoro denně. I přesto, že jsem měla tušení, že za její nemoc má velký podíl psychika, tak jsem si to celé nechala pro sebe. Včera to ale ve mně bouchlo a já měla proslov o tom, co si o jejím postoji myslím. Ona mi ale vytknula to, že se o ní vůbec nezajímám. V ten den byla u doktorky, která jí doporučila psychiatra...takže jsem měla pravdu, že vše začíná zase znovu. Nejvíc mě mrzí, že ona nikdy nikoho neposlechla. Nedala na rady nikoho, i když tu bylo pro ní spousta přátel. Stále ale tvrdila, že jsou všichni proti ní. Zachovala jsem se možná hnusně, ale proč se přátelit s někým takovým. 

Sama jsem trpěla anorexií a bipolární poruchou, vím jaké to je. Nad anorexií jsem zvítězila, ale s bipolární poruchou jsem se naučila žít. Jsem ráda, že na mě by to nikdo nepoznal. Stačí se jen nad sebou zamyslet a něco pro léčbu dělat, pokud chcete znovu skutečně žít. 

Nevím, zda jsem se zachovala správně nebo jako ta nejhorší bytost na světě. Pokud mi ale někdo řekne, že vlastně stojíte za nic...tak u mě rychle končí. Tentokrát jsem si jistá, že navždy.

Loučení je těžké, ale někdy nezbytné...