Momentálně procházím těžším obdobím, kdy si říkám, že všechno co jsem kdy udělala a všechno, co dělám stojí za jedno velké nic. Snad brzká krize středního věku, i když mi je jen 24? Kdo ale ví. Dnešní doba je strašně hektická a všichni z nás to odnášíme jinak. Já jsem v tomhle případě víceméně ráda, že už nežiju v Praze, ale na vesnici, kde je jakž takž klid. Asi k životu potřebuju miliony hektarů přírody a lesů kolem sebe. Stejně jako zvířat. Vážně, bez toho ani dýchat nemohu.
Abych se ale dostala k hlavnímu problému dnešního článku. Padla na mě melancholie. Už před několika týdny. Když se rozhlédnu totiž kolem, tak už nevidím ty krásné lesy a srnky prohánějící se po polích, ale vidím následující: práce, sestra má už dlouho přítele, se kterým se budou stěhovat do svého (a to je mladší), práce, kamarádka má nového přítele, práce, další kamarádka má už svou rodinu, tudíž na mě nemá už tolik čas (ale já to chápu!), práce, další kamarádka je těhotná, práce. Proč si nenajdu přítele? Zkusila jsem to. Ze zoufalosti jsem měla účet i na jedné online seznamce, ale jelikož nejsem fanoušek tohoto druhu seznamování a pořád si stojím za názorem, že žena zkrátka potřebuje osobní kontakt a získat osobnější dojem, zkoušela jsem se domluvit na schůzce mimo online svět. To se mi ale nikdy nepovedlo. Naneštěstí. A tak jsem došla k závěru, že nejsem pro nikoho asi dost dobrá, když jsem pro někoho "dost chytrá" nebo "bojovnice za genderovou rovnoprávost" nebo "mám moc koníčků" nebo "bydlíme od sebe hodinu". Upřímně, co ale ta hodina je? Pro mě nic. A navíc, pokud člověk miluje, tak ta vzdálenost není navždy. A tak jsem došla k závěru, že pro nikoho nejsem dost dobrá, a že jsem asi skutečně ošklivá a to vše kolem jsou jen výmluvy pro to, jak sabotovat potenciální rande. A když už někdo zájem měl, tak z něj nakonec vypadlo "O vztah nestojím, ale nechtěla by jsi být moje kamarádka s výhodami?" Ne, děkuji. Nejsem žádná callgirl, ale jsem žena, co chce něco opravdového. Co si nemusí připadat, že je odstrčená na druhé linii. A tak se moje sebevědomí propadlo o dost níž.
Před x dny začaly i zdravotní potíže (naneštěsí i gynekologické) tudíž se moje sebevědomí z bodu mrazu dostalo na úplné dno. A já zase po nocích začala brečet a cpát se, protože "proč bych si měla hlídat váhu?"
Dneska ráno jsem se ale probudila s tím pocitem, že přece ten kdo rozdává pozitivum, tomu se přece musí zákonitě vracet. A já přece podporuju UNICEF už přes pět let, aktivně bojuju za genderovou rovnoprávnost, nikdy jsem se na nikoho nevykašlala a kamarádky se za mnou vracejí ohledně rad. Proč jsem se to vlastně chystala vzdát? Navíc, heslem mého oblíbeného seriálu - vlastně kampaně je "Keep Fighting" (v překladu "Pořád bojuj") a já se pousmála. I přesto, že jsem se propadla do depresí díky svým ženským problémům, i přesto že se mi ted' momentálně nedaří, jsem si uvědomila to, že se přes to všechno musím přenést. Prostě musím! Vždyť přece v životě je toho ještě tolik, proč se usmát. Třeba vtipná konverzace s mamkou, nekonečné procházky přírodou, moje kampaň! Jak jsem na tohle všechno mohla jen zapomenout?
Takže jsem v hlavě udělala následující: zmačkala transparent "Chci milujícího přítele" a hodila jsem ho za hlavu. Nebudu usilovně někoho hledat, třeba se někdo časem objeví zcela nečekaně. K transparentu s nápisem "Ženské potíže" jsem vlastně jen dopsala "Přece ještě neumírám, určitě se s tím poperu". A co transparent "Jsem na dně"? Ten jsem zapálila pro případ, že by se ještě někdy objevil. Vždyť přece stojí za tu cenu bojovat, ne? A když si k tomu koupíte nové botky, abyste mohli vyšplhat z toho dna, tak ten boj stojí za to :)
No comments:
Post a Comment