Vzdávám se samoty

Pamatujete si na do dobu, kdy jsem říkala, že mi single život vyhovuje a já se cítím naprosto svobodná? Asi stárnu, ale...




...v poslední době mám pocit, že mi ta svoboda začíná vadit a svobodu střídá depresivní pocit z toho, že skončím navždy sama. 
Třeba je to jen tím počasí a vší tou melancholií, nevím. 
Ale v posledních několika týdnech ve mně převažuje část, kdy jsem se rozhodla ke kroku vzdát se samoty a s někým svoje radosti a strasti sdílet.

Kdysi jsem tohle řešila s mým velmi dobrým kamarádem a skončila u věty, že "stejně nakonec zůstanu sama". A že propadám frustraci. Strachu z toho, že co když jsem jediná, na koho nikdo nikde nečeká? Jsou to jen samé otazníky a člověku se z toho točí hlava. A má pocit úzkosti, co když ale vážně "nejsem pro nikoho dostatečně dobrá"? 

Prý jsem ale víc než dobrá. Možná víc než dost. Místo šarmu mám já prý inteligenci...co to ale znamená? Že jsem vlastně ošklivá? 

Osobně si sama o sobě myslím, že jsem veliký narcis. Záleží mi totiž na vzhledu. Ve 40°C vedrech jsem byla ochotná přijít z práce strhaná a ještě uběhnout tři kilometry. Tak moc jsem se bála, že přiberu, že jsem se radši takto oddělávala. Z domu bych nikdy nevyšla neupravená, protože bych z toho zkrátka byla nesvá a bála se pohledu lidí. 

Někdy mám dny, kdy si připadám krásná. Někdy mám i dny, kdy si připadám jako kdybych vážila přes metrák a sama sebe odpuzuju. 

Na vzhledu mi ale záleží i u protějšku. Nedokázala bych žít po boku někoho, kdo na sobě denně nosí tutéž mikinu. Sama o sobě já mikiny nesnáším. 

Jaký typ muže se mi ale líbí? Já nemám vyhraněný typ. Jde mi jen o to, aby o sebe pečoval a dbal. Ale ne zase natolik, aby mi kradl makeup :D (btw jen pokrytec tvrdí, že na vzhledu nezáleží)

Na druhém místě je charisma a inteligence. Kolikrát na mě ale zapůsobí charisma víc než vzhled, protože z osoby něco cítíte. Něco z něj vyzařuje, ale vy to ani nedovedete popsat. Jeho sofistikované projevy vás dojímají a slova hřejí. 

Popravdě ale ideál popsat nedokážu. Všichni v sobě máme něco jedinečného. Stačí jen tu jedinečnost objevit. 

Proč jsem se vlastně rozhodla vzdát se samoty, když mi svoboda tak vyhovovala? Prostě asi stárnu :D
Ale vážně. Nechci nikoho, kdo mě bude omezovat v mojí tvorbě, ale bude mě v ní podporovat. Někdo, kdo mě rozesměje, i když se mi bude chtít brečet. Dá mi při první schůzce knihu. Obejme mě a bude mu na mě skutečně záležet. Chci, aby tu byl pro mě stejně tak jako já pro něho. Pro někoho, u koho si budu jistá, že jsem schopná vzdát se všeho. Chci mu dát jistotu, že tu jsem vždy pro něj. Být zároveň i nejlepší kamarádka, které se může se vším svěřit. 
Asi jsem staromódní a přes příliš velká romantička...

...ale ta samota mi už vadí. Je na čase se s ní rozloučit. 
To ale neznamená, že si vezmu prvního muže, co na mě promluví a rozházím inzeráty po seznamkách jak mi jedna z mých kamarádek poradila. I v tomto jsem starmódní. Nechci o sobě všechno vyžvanit skrze internet. Žena prostě potřebuje osobní kontakt. Když si totiž vezmu to, že na sebe člověk všechno poví na seznamkách, a pak se má s dotyčnou osobou vidět, o čem si povídají? 

Nejsem ten typ, co fandí seznamkám, ale třeba na ně mám špatný pohled...