V nejtěžší hodině

Clementine

Smích té éterické víly sedící vedle vysokého, štíhlého muže ho také rozesmál. Sebastian se do brunetky zamiloval na první pohled. Možná to byla její rozpustilost, snad i inteligence. Clementine a Sebastian na sebe narazily při spěchu do vlaku. Pohledný mladík do Clementine narazil nedopatřením a ona upustila desky se spoustou popsaných papírů. Když jí je pomohl sbírat, všiml si, že to jsou nějaké podklady s mikrobiologickým tématem. Snad pro nějakou přednášku? Na jednom z papírů byla napsaná poznámka, ale možná že to byl i verš "Můžeš se smát, můžeš mě milovat, můžeš i snít a -", dál její slova nedočetl protože si Clementine papíry vzala nazpět a uschovala do desek, které svírala v rukou. Jejich oči se střetly na pár momentů, aby jí Sebastian pozval na kávu a procházku parkem jako malou kompenzaci při jeho neopatrnosti. Clementine souhlasila a Sebastian v duchu zajásal. 

"Ne, tak to není. To je - to byl vlastně jen podklad pro jednu hloupou básničku," Clementine zrudla, když Sebastian zmínil část verše, kterou ve spěchu přečetl na jedné z popsaných stránek. 

"Mně se hloupá nezdála," pousmál se. 

"Občas člověk asi potřebuje trochu vypustit a-," Clementine se nadechla a zasněně podívala kamsi do ztracena. "A prostě na chvilku z toho všedního a uspěchaného světa zmizet. Někdo maluje, někdo cestuje, někdo píše hloupé básničky a nebo-"

"Zabíjí," dořekl Sebastian. V ten moment se na něho Clementine podívala, ale pak se pár začal smát. 

"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit..."
"Ne! Vlastně máš pravdu," Clementine přimhouřila její oříškově hnědé oči a posadila si brýle výš na nos. "Je to vlastně snadné. Nemyslím vraždění, to bych nedokázala. Výčitky svědomí by mě asi dovedly k sebevraždě, ale uvažujme. Proč se lidi uchylují k vraždě? Tenhle svět se jim nelíbí, a tak se ho snaží změnit k obrazu svému," polkla a pohlédla na moment na Sebastiana, který na ní upřeně zíral a pečlivě hltal každé její slovo. Rychle odvrátila svůj zrak, aby Sebastian neviděl, že na moment díky jeho pohledu její tvár znachověla. "Ale když člověk opomene všechno to zlo, všechnu tu nenávist, tak tady je ještě přece tolik dobra. Jen se stačí rozhlédnout kolem a otevřít srdce i malichernostem jako je třeba zpěv ptáků, vůně květin, sluneční paprsky, které se ráno derou skrze okno a nebo smích. Je to jako jing a jang. Kosmický zákon, že protiklady se přitahují," brunetka znovu pohlédla na muže sedící vedle ní a pousmála se. "Stačí to jen vnímat," pokrčila rameny. 

Při pohledu na Sebastianův zasněný výraz a třebaže i trochu unesený se začala smát. "Neposlouchej mě. Někdy moc povídám."

"Nikdy jsem nepotkal někoho tak senzitivního s takovým pohledem na svět. Dokážeš najít světlo i tom nejtemnějším koutě," Sebastian hlesl. 

Když se jejich pohledy znovu střetly netrvalo to dlouho a jejich rty se spojily. Clementine měla na chvilku pocit jako kdyby jí motýli unášeli kamsi do krajiny fantazie. Cítila se v bezpečí a na moment šťastná jako ještě nikdy předtím. Za moment všechno ale zmizelo, když se od Sebastiana odtrhla. Pevně sevřela kelímek s horkou kávou a polkla. Srdce jí říkalo, aby utekla někam daleko jen se Sebastianem, ale její mozek jí našeptával to, že Sebastian je jen cizinec. A nesmí být přeci tak pošetilá.

"Promiň, nechtěl jsem-"

"Ne! Za to nemůžeš. Bylo to," Clementine se zachvěla a usmála. "Bylo to vzájemné."

Dívka pak pohlédla na hodinky na její ruce a povzdechla si. "Už bych měla jít."

"Můžu tě někam doprovodit?"

Když si Clementine všimla výrazu na Sebastianově tváři, zabolelo jí srdce. Jeho pohled byl tak odhodlaný, nedočkaný a šťastný. 

"Já, uhm, to je dobré. Nechci tě zdržovat..."

"Nezdržuješ mě, Clementine."

"Já," Clementine se nadechla. "Já totiž, ještě se musím někde zastavit."

"Chápu," Sebastian přikývl. 

"Děkuju za kávu," usmála se. 

"Děkuju za příjemné odpoledne," Sebastian se usmál zpět na Clementine, která si vzala svou kabelku. Upřeně ji s úsměvem pozoroval a nenechal na sobě znát pocit lítosti, že Clementine odchází. 

Ještě jednou se pousmála, a pak jí kroky vedly ven z parku. Sebastian ještě chvilku seděl na lavičce, a pak se vypravil za Clementine. Pocit, že by tu dívku už nikdy neviděl mu lámal srdce. 

Po několika vteřinách chůze jí v kabelce zazvonil telefon. Hovor byl od jejího přítele a ona ho stiskem tlačítka potvrdila. 

"Ahoj Clementine. Včera jsi měla pravdu. Asi to nemá smysl. Mluvil jsem s matkou a po pečlivém zvážení jsem se rozhodl zásnuby zrušit. Otec měl pravdu, nemůžu si tě vzít. Jsme úplně odlišní a-" Clementine hovor ukončila. Necítila ani smutek. Spíš obrovskou úlevu. Pak si ale vzpomněla na to jak dobře jí bylo se Sebastianem. A i když ho znala jen pár hodin, otočila se a rozeběhla se zpátky k parku. Věděla, že to co dělá je šílené, ale něco jí říkalo, že ho nesmí nechat odejít. A tak utíkala a proplétala se mezi davem lidi, dokud jí někdo nepopadl za paži, a tak byla nucená zastavit. Pohlédla na člověka, který jí zastavil a široce se usmála. Zírala do pomněnkových očí Sebastiana. Pevně ho objala kolem krku a políbila. 

"Promiň, tohle...já vím, že je to šílené, ale-" Clementine popadala dech, když v ten moment začalo pršet a Sebastian se zasmál. "Prostě jsem tě nemohla nechat jít," dívka se rozpačitě zasmála. 

"Měl jsem ten samý pocit."

Sebastian
Následující večer stanul Sebastian ve starém skladišti na okraji města. Na židli před ním byla spoutaná osoba, která byla při vědomí. Tolik se snažila křičet o pomoc, ale marně. V puse měla totiž roubík. Mladíkovi dlouhé prsty se dotkly zapínače, který rozsvítil několik světel v místnosti. 
Když neznámá osoba spatřila Sebastiana, začala se vrtět na židli ve snaze dostat se ven z pasti, kterou pro ní protivník připravil. 
"Ted' budu mluvit já. Pokud mě přerušíš, přijdeš o jazyk. A pomalu i o život. Pokud ale zůstaneš v klidu, tak kdo ví. Třeba odejdeš v jednom kuse," Sebastian se usmál. "Rozumíš? Uhm, moje chyba. Jen přikývni pokud jsi mi rozumněl."
Osoba rychle přikývla a Sebastian sejmul rubík z jeho úst. Pak se posadil na malý stolek přímo před osobou, kterou unesl. 
"Takže! Asi bys rád věděl proč jsi tu, že? Dal jsi mi vlastně několik podnětů. Vlastně sám nevím, který z nich mě naštval nejvíc," Sebastian se zasmál a prsty si podepřel bradu.
"Prosím tě, neubližuj mi. Vyřid' Malonovi, že svoje peníze uvidí do rozbřesku. Jen mě rozvaž!"
"Co? Ale ne, o peníze tu vůbec nejde. Ne, ne, ne," Sebastian se rozesmál. "Jde tu o jednu dívku a o to, co jsi jí provedl. Psychická tyranie? Nevěra? Dřív nebo později by se o tobě a o Madison dozvěděla. Ale nedopustím, aby jsi jí ještě kdy ublížil," Sebastian se upřeně podíval na oběť. 
"Víš, kdo jsem?! Jestli mě zabiješ, tak ty ani ta coura nebudete v bezpečí."
"Jistěže vím, kdo jsi. Charles Huston, dědic Hustonova řetězce. Podvodník, tyran a jen obyčejný červ, co si zaslouží zemřít," Sebastian seskočil ze stolku na kterém seděl a otevřel šuplík. V něm bylo několik hřebíků a kladivo. Sebastian oboje popadl a otočil se k Charlesi s širokým úsměvem. 
"Ale vzhledem k tomu, že jsi mě poslouchal. Odejdeš odsud skutečně v jednom kuse. Ale ne po svých. V jednom kuse a pohřebním voze," Sebastian se začal smát. Přistoupil k muži spoutaném na židli a přiložil hřebík ke hřbetu jeho ruky. 
"Oba dva chcípnete!" Charles procedil skrze zuby.
"Možná. Ale ne dnes, ne ted'. Možná až nám bude sedmdesát," Sebastian uhodil na hlavičku hřebíku a ocelová špička projela Charlesovou dlaní. Jeho křik se rozlehl po celé místnosti. Když mladík slyšel jeho zoufalý křik plný bolesti, začal se hystericky smát.