Dnes jsem vstávala před sedmou a -
(btw. tuhle hudbu musíte slyšet!)
Nuže, zpátky ale k tématu. Určitě jsme se všichni jednou (možná dvakrát, třikrát) vzbudili se strašnou melancholií či dokonce depresí, podívali se ven z okna a povzdechli si. Tedy, většina nás vlků samotářů.
Když se probouzím s tímhle pocitem, myslím hned na to, proč dělám to, co dělám...nebo jak to dělám a nebo na to, co bych mohla udělat lépe. Že jsem i to předchozí mohla udělat lépe. Ale pak zavrtím hlavou a řeknu si, že takhle přemýšlet nesmím. Protože být smutná je na prd. Nebudu lhát - někdy si prostě pobrečím, protože emoce musím ventilovat. Dusit to v sobě by nebylo úplně fajn.
No a pak prostě zavřu oči. A vnímám všechno. Každou vteřinu. Každou desetinu vteřiny. Setinu desetiny. A uvědomím si jak jsem ráda, že jsem na tomhle světě, protože...když se rozhlédnu kolem sebe - vidím přírodu tak krásnou až nemůžu uvěřit tomu, že se mi to nezdá. Stromy, květiny, nebe...ptáčky. Slunce, mraky. Vítr. Je až k nevíře, že tohle spousta lidí nevnímá.
Já bych bez přírody nepřežila - sama mám v pokoji několik květin v květináčích a celkově mám pokoj v duchu feng-shui. Spojení s přírodou zahání chmury!
...a pak tu je další otázka. Když jdu městem po ulici, vídám páry. Smějící se, objímající se, hádající se, ale páry. A tak si říkám, jestli taky budu schopná mít někoho, komu nebude vadit moje maličkost. A možná, že kdybych byla "ta holka z davu", tak bych nebyla vlk samotář.
Ale...na druhou stranu. Strašně mě děsí stereotyp, neupřímnost k sobě (důvod, proč se měnit nebudu).
Od kamarádek jsem už několikrát totiž slyšela "Koupím si kvůli němu nový tričko, tamto se mu nelíbilo" a nebo "Nelíbí se mu můj nový účet, tak si vlasy zase nechám narůst", ale vždyť tohle není dobře.
Možná i proto jsem single, protože se pro nikoho měnit nebudu. Ta přetvářka! Ne, děkuji.
Chápu, kompromis je kompromis, ale v rozumné míře, prosím.
Někdy si říkám, že bych ráda žila v 19tém století a nechala Lorda Byrona se mi dvořit :D (nevíte, kdo je Lord Byron? Ach jo :( )
No ale na jednu stranu jsem ráda, že žiju tak jak žiju.
A to jsem se vzdala už i dvou víc než dobře placených prací. Jasně, že peníze jsou dneska všechno, ale ne pro mě. Co z toho člověk má, když vyhazuje za hlouposti?
Na jídlo mám, sem tam si občas udělám radost a koupím si knihu nebo oblečení a nebo chodím do květinářství (v poslední době velmi často) a to mi stačí.
Nepotřebuju nejnovější typ mobilu - mám starý BlackBerry a jsem s ním spokojená. Telefon mám totiž z důvodu volání a sms zpráv. Jednou za čas totiž volám babi a nebo píšu taťkovi. Většina lidí se tomu směje, ale já prostě nepotřebuju telefon s internetem. Je to zbytečnost a závislost na dnešní době. Když někam jedu, informace o spojích apod. si zjišťuju den před odjezdem a vozím sebou knihu, abych se zabavila. A nebo diář a propisku, kdyby mě napadly nové sloky.
Nechci být závislá na dnešní době, i když ta nás sama v sobě pomalu potápí. A my se tomu bráníme zuby nehty. Dnešní doba je pro mě depresivní a uspěchaná. Proč všichni někam spěchají? Za čím...?
Kolik z nich se ohlédne a vnímá ty malichernosti kolem nás?
Jen někteří jedinci, kteří jsou pak společností označovaní jako "blázni"...
a že prý dnešní doba není smutná.
No comments:
Post a Comment