Zkurvenej sobotní večer

Jak to ráno bylo fajn - jo, dneska přijel táta - tak se všechno od odpoledne zase sere.

V poslední době jsem asi hodně vulgární, ale to jen proto, že mě nebaví ten vztek pořád držet v sobě.
Tak prostě nadávám, jsem upřímná k sobě a ostatním.
A je mi psychicky fakt blbě.
Sem tam uvažuju i o kariéře alkoholika, ale ... nevím.
Fakt už mám plný zuby toho jak se furt jen snažím o to, abych se někomu zavděčila, ale už na to vážně nemám. Kašlu na to. Kašlu na ně. Když pro ně nejsem dost dobrá, oukej. Nasrat.

Když jsem se tuhle vztekala a brečela, jo hádali jsme se s mámou, tak jsem jí vyklopila, že mě sere jak jsem pořád já ta špatná. A ona na to...že to není pravda.

Tak ale proč to tak vypadá?
"Mám problém, hodím to na Catherine".

A tak házejte, znova a znova, ale nedivte se až k vám budu fakt hodně, hodně hnusná.

A tak zase píšu, protože odmítám žít v tý frustraci a utápět se ve falešnejch pocitech viny.
Prostě už ne. Mám toho dost.

"Nediv se, že s tímhle přístupem nemáš přátele."

A řekla jsem někdy, že chci přátele?
Nemyslím si.

"Jsi cynická.
Jsi mrcha.
Chováš se jako magor.
Zajdi si ke cvokařovi."

A tak prostě píšu a pomalu se připravuju na cestu dalekou, kterou hodlám zrealizovat za pár let až budu úplně připravená. Není to jako cestování po okolí nebo po republice, kdy hodíte bágl na záda a spontánně vyrazíte. Tohle chce plán.

Nevidím důvod, proč nevypadnout. Nemám tu nic, co by mě drželo. Respektive nikoho.

Co se to prej se mnou stalo, když jsem ještě minulej rok byla usměvavá, optimistická a cvok do módy?

Na to se mě totiž nikdy nikdo neptal. Vlastně jo, máma se jednou zeptala, proč jsem ze dne na den utekla z Prahy. Ale já jí nikdy neodpověděla.

Řekla jsem to vlastně jen jednomu člověku, ale jinak jsem o tom, co se stalo s nikým nemluvila. Protože jsem prostě podělaná.

V poslední době se budím skoro denně s tou samou noční můrou...s tím, že jsem zpátky.
A já se fakt přemáhám, abych se nesesypala. A proto píšu. A proto jsem uzavřená a nikam nechodím. A s nikým se nevídám.

Jasně, že bojuju sama se sebou a s tímhle. Ale to, co se stalo...s tím se člověk nesmíří ze dne na den. Nejde to, ale snažím se.

...ale jen co pomyslím na to, co se tam stalo, tak se mi chce fakt zvracet. Zvracet z něho.

A pak se ve mně probudí moje pravý já (nebo alter ego?), a kdyby to šlo, tak nechám Aidena, aby ho zabil. Aby trpěl. Ale ne, Aiden není moje alter ego. Aiden je někdo, kdo tu se mnou vždycky byl. Vždycky.