Šílenství

Jsem jako paní s noži,

kráčejíc kolem tebe.

A duchové kolem mně

...smějí se ti.

A zavrhují.

Protože já jsem Smrt,

kráčejíc kolem tebe.

...a směju se ti.

"Jak jsi mi to mohl udělat? Proč jsi mi to udělal?!" křičela. 

"Ty jsi mě zabil! Ty jsi...zabil jsi mě!" sesunula se podél zdi a její hysterický pláč se rozlehl místností. A nebylo tam nic než jen prázdná židle uprostřed místnosti, postel pod zaprášeným oknem, kterým jen stěží pronikaly sluneční paprsky a oprýskaná omítka. Držela nůž v ruce a třásla se. Ruce od krve a plakala. 

"Neee, prosím. Už ne. Já už nechci. Prosím!" začala si rvát vlasy jejíma krvavýma rukama a křičela. To ale nestačilo. Začala si škrábat obličej, skoro do krve. Jako kdyby se jí něco zažíralo pod kůži a chtělo jí to sežrat zaživa. Brečela a nožem si začala řezat do stehen. Ta nepříjemná štiplavá a pálivá bolest! Když spatřila krev linoucí se z ran, začala se ještě víc nenávidět. 

"Neee, proč já? Já už," zavzlykala a skryla obličej v jejích dlaních. Pak se podívala vzhůru jako kdyby snad prosila Boha o odpuštění. "Prosím, Bože! Prosím!"

Pomalu vstala z místa a zalapala po dechu, když ucítila čerstvé rány v jejích nohou pořezaných od nože, který stále pevně svírala. 

Přistoupila k zrcadlu a pozorovala odraz v něm. Zíral na ní pár vytřeštěných hnědých očí a obličej rudý od škrábanců a pláče. Po tvářích jí pořád stékaly slzy a ona věděla, že už takhle dál nemůže. Sundala zrcadlo ze zdi a hodila ho proti protější stěně. To se v mžiku roztříštilo na milion střepů a ona mezi ně poklekla a začala je sbírat a pozorovat aniž by jí zajímalo, že se prořezávají jejími koleny a dlaněmi. Jako by ve střepech něco hledala. A pak se začala smát. A lehla si mezi ně. 

Popadla spoustu střepů a v dlaních je zmáčkla takovým způsobem, že jí maličké proudy krve začaly stékat po rukou dolů. A ona se smála. A smála se nahlas. Věděla, že už nemá co ztratit.

A šílenost se stala skutečností.

A skutečnost jejím šílenstvím.