Krev, pot a slzy

"Šoustal mě tak tvrdě až jsem se bála, že mi jeho silnej výstřik způsobí vnitřní zranění."

A je to tu zas. "Krev, pot a slzy" aneb jak jinak nazvat můj zkurvenej život. Není to nic než jen výčitky a sebeobviňování. Sebedestrukce a naprostá neschopnost se pohnout dopředu. Jak jinak než díky neschopnosti. A taky jsem rezignovala a lidi mě mají za cvoka, ale je mi to fuk. 

Bývala jsem ta, se kterou chtěl každej spát. Ta co pařila od nevidím do nevidím. No a ted' jsem já. Sebeničitel. Sociopat. 

"Co se vám v ten moment prohnalo hlavou?" pronesla moje psychiatrička, která byla tak strašně snaživá. Pečlivě upravený nehty, vlasy jako z reklamy a ta její květinová vůně. Nevím, co bylo horší, jestli její vzhled nebo ten medovej hlásek.

A tak jsem seděla na okenní římse a kouřila. Byla celkem už zima - ještě aby ne, byl podzim - a tak jsem byla vděčná za ten dlouhej černej svetr. A bylo mi ukradený, že jsem vypadala jako smrtka, která na mě civěla z odrazu skla jejího podělanýho okna. 

A já prostě pokrčila rameny. Neznala jsem odpověd'.

"Zachvátila vás panika? Strach? Co to bylo?" zeptala se znovu. Ach, ta její snaha o komunikaci. 

"Jasně, že jsem se málem podělala, když jsem se to dozvěděla," vyfoukla jsem kouř a podívala se na ní. Ona se ale celou dobu tvářila jako by mě chápala. A to mě vytáčelo nejvíc. Moje jednání nemohl chápat nikdo, kdo si neprošel stejnýma sračkama. 

"Nechcete mi o vašich pocitech povědět trochu víc? Ráda bych vám pomohla, ale to nelze pokud nebudete komunikovat..."

...

"Ty podělanej kreténe!" vrhla se na něho s nožem ruce a zabodla ho do stehna zatímco on ležel pevně přivázaný ke starému operačnímu stolu v opuštěné psychiatrické léčebně. Byla vzteky bez sebe a vyřízla mu z nohy kus masa a jeho křik jí nezajímal. 

"Ty jedna zkurvená děvko!" křičel bolestí a vztekem. Měl pocit, že ho ta bolest položí, ale snažil se jí ignorovat, i když to bylo skoro nemožné. A ona se na něj dívala. Jako kdyby přišla o rozum. Pak ale vzala z její kabelky cosi a vysypala mu to do čerstvé rány. Jeho křik jí málem připravil o sluch. Sůl. V ten moment se začala smát a pozorovala jeho utrpení.

"Neměl jsi ji šoustat! Neměl jsi ji zabíjet!"

"Zasloužila si to!" 

Rozzuřeně se na něho podívala a přistoupila k němu blíž. Čepelí nože mu tančila po břiše a čím dál tím níž. 

"Zabiju tě, ty děvko! Zabiju tě! Vsadím se, že tě nikdo nikdy neprotáh', tak si tu léčíš mindráky na mě!"

Ona se na něho, ale podívala a ušklíbla se. Pak ale pevně sevřela nůž v její pravé ruce a svou obět' pomalu začala sterilizovat. 

"Vykuř si!" křičel bolestí a hned na to se z jeho úst začaly valit krvavé zvratky. 

Když byla hotová, strčila mu amputát do úst.

"Sám si vykuř...," ušklíbla se a pečlivě uložila všechny věci zpátky do kabelky. 

A za pár minut bylo zase ticho. Ještě jednou se podívala přes rameno a ušklíbla se.