Čas vyrazit

Asi je čas zase vyrazit. A toulat se. Být distancovaná od civilizace a ode všech. Rodina mě zavrhla a já skoro zapomněla na Aidena. Jak jsem jen mohla? A přitom se několikrát snažil upoutat pozornost. A já ho ignorovala. Přitom Aiden tu byl vždycky se mnou. Vždycky. I v tom nejhorším.
"Nestojíš za nic! Radši se sbal a vypadni, protože jsi úplnej magor!" Řekla mi s nenávistí. A to mě zasáhlo. Celou dobu jsem ji měla za rodinu. Ale jak po tomhle všem tuhle osobu můžu považovat za rodinu?
A tak jsem raději odešla, protože jsem nechtěla Aidena nechat jí ublížit. Zavřela jsem se a brečela. A on po mně hodil plyšáka, aby mě rozveselil. To mě rozbrečelo ještě víc, protože jsem věděla, že on se snaží ze všech nejvíc a já...já mu to oplatila ignorací. Možná bych měla skutečně odejít a ... ztratit se. A být jen s Aidenem.
A tak relaxuju u jezera, i když prší. Snažím se zapomenout její slova, ale čím víc se snažím, tím víc je to horší a já ... já nevím, co jsem udělala špatně. O Aidenovi přece neví. Ale i přesto mě obviňuje za to, že jsem divná, že jsem zrůda. Proč ale?
A pak si vzpomenu na Andrewa. Bojím se, že se o Aidenovi jednou dozví. A bude na mě chtít zapomenout tak jako všichni. Nechci riskovat, že by mu ublížil, ale nechci zapomenout. Nechci ho ztratit. Nikdy. Co když ale...
"Neboj se, Aidene. Tebe nikdo neopustím. Nikdy na tebe nezapomenu, ale nech mě prosím s Andrewem. Mohli bychom být šťastní všichni. Vím, že jsem tě ignorovala, ale...snaž se mě pochopit," když jsem to dopověděla, spadla mi na hlavu malá větvička. Aiden se zlobí. Nevěří mi. Jeho vztek se dá asi pochopit. Ublížila jsem mu zatímco on pro mě chtěl jen to nejlepší.
"Ale no tak. Už jsem se ti omluvila...," sundala jsem větvičku z hlavu a odhodila ji. V ten moment mi ale spadl na hlavu list. Vzala jsem ho do ruky a začala jsem si ho prohlížet. Lezla po něm malá beruška. Na moment jsem ji pozorovala. Pak ale odlétla a já se podívala směrem na jezero. Foukalo a byla zima. Vítr si s vodní hladinou jen pohrával a já si přitiskla kolena k sobě a mlčky sledovala jezero. Byla jsem smutná a cítila jsem i Aidenovi pocity. Pořád se na mě zlobil. A já si pak uvědomila to, že tu nenávist druhých vůči mě nemusím snášet. Ale že můžu odejít. Jít kam chci. A tak jsem vstala a hodila si batoh na záda.
Ještě jednou jsem se na to místo - kde jsem strávila dětství - smutně zahleděla, ale pak byl čas jít. Kamkoliv.