8. den - Procitnutí
"Ty máš ráda ptáky, já je mám taky rád."
Nechápu jak mě mohl opustit. Jak mohl odejít a nechat mě tu samotnou? Jsem tu sama s Maurelle, ale bez něj tenhle život nezvládnu. Čím víc si prohlížím ten medailonek od něho a držím Maurelle, tím víc mi chybí. Nemůžu žít tenhle život bez něho. Nejde to.
Přestalo pršet a slunce znovu vysvitlo. Po celém týdnu. A Eloise to vnímala jako podraz. To slunce mělo svítit, když byl Dimitry ještě s ní. A s Maurelle. Měli se všichni radovat z toho, že bouřka konečně odešla.
Zhluboka se nadechla, když přelezla to zábradlí u starého mostu. Hluboko v plicích pocítila vlhkost, která se po týdnu konečně mohla vypařit z trávníku a stromů. Bouřka. Skončila a Eloise se v očích objevilo milion slz. Kam jen mohl jít? Jak jí mohl opustit? Dimitry!
A tak se začala třást celým tím smutkem a podívala se dolů. Pod sebou viděla několik procházejících lidí a pár venčící psa. A všichni vypadali tak spokojeně. Jako kdyby s tou bouřkou odešel i lidský smutek. A nebo se přestěhoval do Eloise.
Nechtěla už dál přemýšlet o vší bolesti, a tak zavřela oči. Ještě jednou se zhluboka nadechla, a pak se pustila.
A padala.
A padala.
"Proboha! Zavolejte někdo pomoc!"
K bezvládnému tělu přiběhl chlapec s platinovou kšticí, a když si všiml panenky v ruce neznámé blondýnky, vyděšeně se na ní díval. Pak vytáhl z kapsy mobil, aby zavolal pomoc.
O několik hodin později
Nemocnice
Ta bolest byla pro Eloise nesnesitelná. Pomalu začala otevírat oči a všimla si neznámého chlapce po jejím boku. Když zaregistroval, že se Eloise probouzí, usmál se na ní. Dimitry? Jak...?
"J-jsem...jsem mrtvá?"
"Ne, ani náhodou. Jsi v nemocnici a plně naživu. Teda, plně asi ne," chlapec se znovu pousmál na Eloise.
"Jak jsi mě našel, Dimitry? K-kam jsi šel?"
"Obávám se, že si mě s někým asi pleteš."
Eloise svraštila obočí. Nechápala. Ten kluk po jejím boku vypadal úplně stejně jako Dimitry. Měl stejný hlas a dokonce používal i ten samý parfém.
"Ne, ty musíš být on. Já...mám od tebe ten medailonek. A Maurelle. A společně jsme -," Eloise se ztišila, když viděla na chodbě procházejícího muže, který vypadal úplně stejně jako její první obět'. Muž nahlédl do pokoje a mávl na mladíka, který seděl po boku Eloise.
"Já to nechápu..."
"Měla by jsi se uklidnit a odpočinout. Já si musím něco zařídit a hned přijdu. Mám ti donést kafe?"
"To by bylo fajn," Eloise přikývla a počkala, až mladík odejde. Jakmile zmizel za rohem, sundala si z krku amulet a otevřela ho. Byl v něm malý papírek se zvláštním vzkazem.
"Bála jsi se toho, co bude až ta bouřka skončí. Ta bouřka byla jen uvnitř tebe, Eloise. Neodešel jsem, přišel jsem.
Objevil jsem tě."
Jakmile Eloise vzkaz dočetla, všimla si, že ve dveřích stojí onen blond'atý chlapec a usmíval se na ní. Tak ja to dělával Dimitry.
"Staňme se hrdiny,
třeba jen na chvilku.
Na malou chvilku
...a nebo napořád."
No comments:
Post a Comment