CO KDYŽ TA BOUŘKA SKONČÍ? - 6.část

7. den - Až na dno

"Všechno, co vidím mě děsí. A nikdo nečeká věčně..."

Chtěla bych se zase jednou usmát. Zase jednou vidět slunce. Ale mám pocit, že temnota zvítězila a slunce se na nás vykašlalo. Tak trochu...jakoby tohle byl konec. Je to depresivní. Ale prší už tak dlouho. Existuje ještě vůbec slunce? Nebo už taky umřelo?  

"Eloise?"

"Hm?"

"Bude zase dobře. A všechno bude pryč. Až přestane pršet, tak odejdu i já. Rozloučím se i s Maurelle. Tak nějak...cítím...jako kdyby jsi byla její skutečná matka."

Eloise se podívala na Dimitryho. Oči plné nepochopení a zmatku se přimhouřily a na čele se jí objevila vráska. 

"Proč? Proč to zase říkáš? Co tohle znamená? Proč by jsi měl odejít až přestane pršet? Já-," zhluboka se nadechla a nevěřícně zakroutila hlavou. "Proč? Prosím tě, řekni mi, proč. Musím tohle pochopit. Nechci odpověd' z...ničeho. Až tu nebudeš. Já chci, aby jsi mi odpověděl hned." 

Dimitry si povzdechl a přešel k jeho skříni plné porcelánových panenek. Na pár vteřin zavřel oči a zhluboka se nadechl. 

"Je tu jedno řešení jak zůstat spolu. Je to ale bolestivé. Víc než si dovedeš představit. Já ti tuhle bolest nechci způsobovat..."

"Jakou bolest? Ty...chceš mě zabít?" Eloise se zvídavě zeptala a posadila se na jeho posteli zatímco se jí v jejích studánkových očích objevily slzy.

"Ne. Nikdy bych tě nezabil. Nikdy," Dimitry se otočil k Eloise čelem a pohled na její slzy ho ničil. "Ale byla by jsi jako Maurelle. Jako ony."

"Panenka?" 

Platinový chlapec mlčky přikývl a Eloise se zatvářila zmateně. Na chvilku se podívala z okna, aby pochopila to, co jí Dimitry řekl. 

"Já to nechápu," obrátila její zrak znovu k němu. "Jak bych mohla být jako Maurelle? Jako panenka? To...jak? Ona byla...?"

Dimitry znovu přikývl. "Jako člověk? Ano. Jako ty? Ne. Žádná není jako ty. Proto tohle nechci. Eloise," sedl si na postel a vzal její dlaň do jeho a pevně ji sevřel. "Ty jsi jediná, koho jsem kdy miloval. Jsme jako Romeo a Julie a náš příběh končí pomalu, ale jistě tragicky. Zabili jsme. Ted' nás ta temnota pohlcuje. Musím pryč, aby jsi byla volná. Ale Maurelle tu zůstane s tebou. Nikdy tě neopustí. Nikdy, rozumíš?"

Zatímco Dimitry se pokoušel uklidnit Eloise, po tváři se jí kanuly slzy. Ne jedna, ale milion. Fakt, že by jí osoba, kterou kdy milovala, měla opustit, jí ničil. Měla pocit, že pomalu propadá panice a zalapala po dechu.

"Já...já nechci, aby jsi šel. Prosím tě, Dimitry, prosím. Ty jsi mi zachránil život, já ti zachráním život. Já-já tě nemůžu nechat jít. Radši budu trpět a budu jako ony. Ale v žádném případě nehodlám strávit zbytek života bez tebe," Eloise se podívala Dimitrymu do očí a zavzlykala. Jeho čelo se dotklo jejího a Eloise ho pevně obejmula. Třásla se panikou a strachem, že by měla ztratit osobu, kterou kdy milovala. 

"Bude to dobré. Všechno bude dobré," jeho prsty se proplétaly skrze její sněhobílou hřívu.

Po pár hodinách Eloise vyčerpáním usnula a Dimitry vstal z postele. Položil vedle ní Maurelle a obě dvě přikryl teplou přikrývkou. Jeho modrýma očima je pozorně sledoval, a pak přistoupil k oknu. 

Pomalu přestávalo pršet. Zhluboka se nadechl a vykročil ven ze dveří. Ještě jednou se podíval na Eloise a Maurelle, a pak se ozvalo jen tiché zavření dveří, když Dimitry opustil byt. 

Eloise obejmula Maurelle zatímco spala. 

"Loučení nejsou jednoduchá pro nikoho,

jako když se déšť loučí s městem.

Po tý elektrický bouřce

a něco v nás zemře. 

Protože je konec...

a oni odešli."