Nuže dámy, každá z nás určitě touží po hezké a pevné postavě. Nemyslím si, že je to něco, co nemůžeme mít. Pokud máme správnou motivaci a odhodlání, pak lze dokázat cokoli.
A já se rozhodla vám povědět svůj příběh - jak jsem dříve cvičila, proč jsem přestala, a proč jsem se ke cvičení zase vrátila.
Můj příběh začíná už na základní škole, kdy jsem závodně běhala. Upřímně jsem si nedovedla bez běhání svůj život představit.
Vzhledem k tomu, že jsem spíš vyrůstala mezi klukama, tak jsem si kondičku udržovala i v létě, kdy jsem s klukama chodívala běhat a byla jsem pyšná na to, že jsem byla rychlejší než mnozí z nich. Což přidá člověku jen na sebevědomí, no ne? :)
Na závodech jsem běhala spíše větší vzdálenosti jakožto 1500m. I když jsem si chtěla vyzkoušet něco jiného než běh, tak mě paní učitelky vždy nasměrovaly k tomu běhu. A já neprotestovala.
Dokonce si pamatuju živě i to, když jsem u druhého kolečka ztratila botu. Kamarád na mě volal se slovy, ať se na to vykašlu, že za mnou běží medvěd a ať pokračuju. Možná, že on do fandění byl víc zapálen než já do běhu :)).
A jak jsem na takovéhle vzdálenosti trénovala? Vlastně ani nijak. Stačily mi bohatě hodiny tělocviku. Neříkám, že jsem vždy doběhla jako první, ale do třetího místa jsem se zvládla umístit.
Pak přišla střední, moje komplikace s kolenem a já se běhání musela vzdát. Což samozřejmě nemělo žádný pozitivní výsledek a vše se odrazilo i na mé váze. Strašně rychle jsem přibrala a nikdo by do mě ještě nedávno neřekl, že jsem závodně běhala.
Ted' jsem spíš holka krev a mlíko a po běhání se mi i nadále stýská.
S Prahou ale přišla další změna. Jsem tu sice "jen" půl roku a zjistila jsem, že tu nikdo bez sebevědomí nepřežije. Navíc jsem si nikdy nemyslela, že se já přestěhuju zrovna do Prahy (celý život jsem žila na vesnici, která má cca 500 obyvatel) a strašně jsem se toho bála. Jenže mám ráda výzvy a musím se ted' přiznat, že Praha byla asi to nejlepší, co mě potkalo. Což ale trochu odbočuju a mému životu v Praze bych se chtěla věnovat třeba v příštím článku.
Nevím, kde jsem vzala zničehonic tolik sebevědomí, ale rozhodla jsem se, že přeci i bez běhání si člověk může udržovat postavu. Stačí dobře jíst a pravidelně cvičit! I když - bez odhodlání a motivace nikam člověk nedojde.
A já minulý týden řekla všemu dost - že můžu být lepší, že se člověk nesmí jen pořád stresovat. Když si člověk dost rázně totiž řekne, že něco dokáže, tak to skutečně dokáže! Ať jde třeba o to, prorazit v hudební sféře nebo mít lepší figuru. Vše záleží totiž pouze na vás a na všem přístupu.
Po x letech jsem tedy rozhodla sama se sebou něco dělat a jsem ráda, že jsem se k tomu odhodlala. Ráda bych ale upozornila na to, že se musíte naučit správně dýchat a být správně protaženy/protažení. A pak už vlastně záleží na vás jak moc se chcete zdokonalovat. Já začínala na 2x20ti klikách, 2x20 sedech lehech a 2x20 dřepích. Samozřejmě dneska jsem už trochu navýšila na 2x40, 2x40 a 2x30. Zítra si chci přibrat i nové cviky a plánuju tak vytvořit kalendář podle kterého bych se chtěla orientovat.
Samozřejmě do toho cvičím ještě jógu.
Nicméně jsem také zaslechla o tzv. sacharidové vlně, kterou bych taky ráda vyzkoušela. Bohužel na ní nejsem ale ještě zcela připravená.
A jak se udržujete v kondici vy? :)
No comments:
Post a Comment