Běžela a běžela. Dívka s krátkými havraními vlasy. Skrze lesy, skrze ostružiní. Krom trnů, které rvaly kůži na jejích bělostných chodidlech a slz, které se jí valily z očí, neslyšela nic. Polonahá a vyděšená. Vypadala jako zvíře, které chce někdo uhnat k smrti.
Ona ale jen chtěla pryč. Daleko. Do Utopie. Necítit bolest.
"Musím pryč. Musím pryč. Bojím se, že mě dožene. Cítím ho za mnou. Slyším ho, ale nevidím. Obličej mi bičují větve dubů. Bojím se, že upadnu a už mě chytí. Volá moje jméno. Je tak blízko..."
Sotva popadala dech, ale přesto pořád utíkala. A tam někde v dáli šuměla voda. Voda! Uměla dokonale plavat. Vždycky se perfektně uměla zžít s vodou. Skoro jako vodní nymfa. Kořen starého dubu jí ale nakonec podrazil nohy a ona se neudržela. Skácela se na protější strom.
Unaveně vydechovala. Pořád ho ale slyšela za sebou. Byl tak blízko.
Až ho najednou zahlédla mezi stromy. Jeho tvář byla prázdná. Nechtěla vědět jak vypadá. A tak když jí zaregistroval, vyděšeně vytřeštila oči. A pak se znovu rozeběhla za buracejícím zvukem vody. Už byla tak blízko. Cítila ji. Věděla, že jí voda zachrání.
Byl to ale vodopád a ona na poslední chvíli zastavila na okraji skalní stěny. Byla tam řeka a vodopád.
Ta řeka ale nevypadala mělce. Možná byla dost hluboká.
A pak...on se objevil za ní. Chtěl ji zase odvézt pryč.
"Prosím, už ne..."
A skočila. V uších slyšela studený vítr, který jí objímal. Už nic nevnímala. Nic než jen ledovou vodu, která jí vzala do náručí a odnášela pryč.
No comments:
Post a Comment