Ve svitu bdění

"Ve svitu bdění,

v duchu nočního snění.

Utíkáme a bojujeme,

s monstry všeho vědění.

Ve svitu bdění,

všichni jsme mrtví.

Tam někde uvnitř,

jsme tmou míjení."

"Když jsem zabila poprvé, myslela jsem, že všechno bude pryč. Nebylo. A tak jsem vraždila dál. Přinášela světu spravedlnost. Jako mesiáš. Nechtěla jsem, aby někdo jiný trpěl. A tak jsem je zabila. Se vším potěšením. Už nikomu neublíží. Nikdy. Obět' nebo pachatel? Vrah nebo vyvrhel? Mučedník nebo pronásledovatel?"

Když Eloise přišla do kuchyně po několika hodinách mučení další ze svých obětí, neměla ani zdání o nečekaném návštěvníkovi. Jejich oči se střetly a ona jen bezduše polkla. Neměla pocit, že by jí dotyčný muž chtěl ublížit. Ve skutečnosti necítila nic. Krom strachu, který uchopil její žaludek jako kdyby ho chtěl uškrtit. 

"Nemyslel jsem si, že tohle bude pravda, ale moje intuice se zřejmě nepletla," hlubokým hlasem prolomil ticho. Jeho zrak se následující moment upíral na její zakrvavené ruce. 

Nevěděla, jestli má utéct a nebo se nečekaného hosta zbavit. Snad ještě byla ochabená agónií a vztekem. Neznámý muž ale vstal a pomalu kráčel k Eloise. Když ale couvla, muž zastavil.

"Detektiv Hobbs."

Pár okamžiků po jeho představení a s rychlým manévrem Eloise popadla nůž z kuchyňské linky. Ovšem nezaútočila. Neměla důvod. Zatím alespoň ne. I přesto, že za sebou měla několik vražd, nikdy by neublížila někomu, kdo neublížil jí. 

"Právě jste zabila dalšího, že je to tak? Sleduju vás už dlouho, ale nikdy jsem nedostal šanci se k vám přiblížit. Vlastně je to jen náhoda. Jack mi o vás pověděl. Že jste opustila zaměstnání. Viděl jsem vás od něho odcházet, je to pár týdnů zpět."

"Jack....?" Eloise konečně promluvila. Nevěřícně svraštila obočí. Bylo zvláštní, že detektiv zmínil jejího zaměstnavatele, který jí dál práci a zachránil z ulice. Nemohla ale uvěřit tomu, že by odkázal policii k ní. Koneckonců Eloise nikdy nepověděla Jackovi pravý důvod, proč utekla a vše opustila. 

Když vysoký detektiv pootočil hlavu, aby se podíval blíž na drobnou dívku, všimla si tetování na jeho krku. To moc dobře poznala.

"Vaše tetování."

"Je stejné jako vaše."

"Zabil jste...?"

"Ano, zabil. Nelegálně. Kdysi dávno. Stejně jako ted' vy."

"Proč tu jste?"

Hobbs se snažil přiblížit k vyděšené dívce, ale ta opět odstoupila, dokud neucítila jak se její záda dotkly zdi. Srdce se jí rozbušilo jako divé, ale přesto dál pevně svírala nůž.

"Protože vím něco, co víte jen vy. Říkejme tomu tajemství."

"A co to je?"

"Vraždíte jen ty, kdo vám kdy ublížil, že je to tak? Aby nemohli ublížit nikomu jinému. Před několika lety jste po někom šla, ale pak jste zjistila, že už nežije. V tom domě, pamatujete? Strašně pršelo, a vy jste byla vyděšená, když jste ho viděla bez známek života. Utekla jste."

Eloise konečně sklopila ruku, ve které svírala nůž. Měla pocit jako kdyby jí detektivova slova vrátila v čase a ona na něj mlčky zírala. její zakrvavené ruce se roztřásly a ona sklopila zrak. Bezduše zírala do země. 

"Já ho ale nezabila."

"Já vím. To já. Thomas Miller."

Pohled plný nepochopení dovedl Hobbse k malému úsměvu. Jako kdyby ho už snad někdy viděla. Kde ale? 

"Kdysi jsme chodili do stejné školy. Vám tehdy bylo čtrnáct. Thomas si z vás tehdy udělal legraci před celou školou. Nikdy jsem neměl rád šikanu. Pak jste ale zmizela. Říkalo se, že vás odvezli někam do psychiatrické léčebny ze zhroucení ze smrti vaší matky. Že vás našly s rukama od krve jak svíráte její tělo. Policie si myslela, že jste to byla vy."

Eloise nesnášela, kdykoliv se někdo zmínil o její matce. Její obličej byl najednou plný vzteku. Vypadalo to, že její temná stránka vzala kontrolu nad její myslí. S jistou chůzí přistoupila blíže muži, který se jí pokusil dostat pod kůži. 

"Já jí nezabila," procedila skrze zuby a upřeně se zadívala muži do očí. "Všechno to jsou lži."

"Já vím. Kvůli tomu tu nejsem. Jsem tu kvůli vraždám, co jsi způsobila ty. Chceš světu ulehčit a zabíjíš ty, kdo kdy ublížili tobě a nebo tvým blízkým. Sobě ale nepomůžeš. Musíš s tím přestat."

"Nemusím."

"Thomas Miller tě ponížil a tu noc se svými kumpány znásilnil-," detektiv začal a Eloise se k němu otočila zády. Nechtěla poslouchat už nic z minulosti. "Já to vím a neskutečně mě mrzí, co se ti stalo. Já jsem to viděl. Když jsem ti chtěl pomoct, schytal jsem to a upadl do bezvědomí. Nikdy jsem si to ale neodpustil. Pamatuju si tvůj křik. Budí mě ze spaní dodnes. Proto jsem se stal tím, kým jsem. Abych podobný grázly dopadl. Aby nikdo nikomu neublížil tak jako tobě. Minulost už nezměním, dost možná ani současnost, pokud mi ale ty nepomůžeš. Přestaň s tím. Prosím."

Když Hobbs zmínil noc plnou teroru, kdy Eloise přišla o všechno, o sebe, objevily se jí v očích slzy. Najednou se cítila slabá a nedokázala si připustit, že jí někdo někdy bude schopný tak psychicky rozebrat. Budovala si kolem sebe pevnost, aby jí už nikdo nemohl pod kůži. Obrana proti soucitu a upřímnosti nefungovala a jejím tělem projel nekontrolovatelný třesot. Všechny vzpomínky se jí vrátila a rukama si přikryla tvář. Snažila se pláč udržet někde vzadu, ale to by se jejích ramen nesměly dotknout Hobbsovy dlaně. Pomalu si dívku k sobě otočil a pevně obejmul.  Věděl, že když někdo dostane záchvat hysterie, pevné obejmutí vždycky pomůže. 

Když si ale Eloise uvědomila, že jí někdo objímá silně jako kdyby jí chtěl rozmáčknout, vší silou ho odstrčila. S rozzuřeným výrazem na něj zírala.

"Nesahej na mě! Vypadni!"

Detektiv se ale nenechal ovládat její vztekem a znovu přistoupil k dívce. Znovu se jí ale snažil obejmout, i přesto že se ho snažila znovu odstrčit. 

"Nech mě. Vypadni odsud!" Zalykala se a nebyla si jistá, jestli bojuje s ním a nebo se sebou. Chtěla obejmout, ale bála se. Věděla, že mu může věřit, ale přesto to popírala. Nechtěla, aby někdo věděl, jaká doopravdy je.

"Vypusť to," pošeptal, když se mu jí konečně podařilo trochu uklidnit a ona proti jeho sevření nevzdorovala. "Prostě to vypust'. Vypust' to."

Místností se rozlehl nekontrolovatelný křik plný běsnění a smutku. I přesto jí ale jeho paže svíraly a držely v bezpečí. Jako kdyby to mělo být naposledy. Nejhorší na tom byl ten pocit vědomí, že kdyby jí nahlásil, Eloise by čekal trest smrti. Dívku, které byla sebrána její pravá identita před lety, když slyšel její křik poprvé. Ted' ho slyšel znovu a zněl úplně stejně. Bezmocně.