Uzamkni ten strach

"Nemůžeš mi utéct. Brzy zemřeš! A tohle je to, čím se staneš!"

Nemohla dýchat. Ten tlak na plicích byl skličující a děsivý, a tak začala panikařit. A křičet. Neviděla vůbec nic. Byla zavřená kdesi, kde nic neviděla a vzhledem ke stísněným prostorám nemohla natáhnout ruce řádně před sebe. Věděla, že se každou chvíli udusí, že jí dojde kyslík a mozkové buňky začnou pomalu odumírat. Pohřbená zaživa byl jeden z jejích největších strachů. Začala se klepat a odklopit víko vší silou. Na její tváři se objevovaly krůpěje potu a stejně tak slzy v očích. Chvílí měla pocit, že jí tlak rozdrtí plíce. Jakoby někam padala. Zalehly jí uši a ona upadla do bezvědomí. 

Po nějaké době se zhluboka nadechla a rychle se posadila. Začala lapat po vzduchu a vůbec si neuvědomila, že je kdesi na povrchu. Že je víko rakve pryč. A tak když znovu začala dýchat, rozhlédla se kolem. Sedící v rakvi, všimla si ohořelých stromů a květin. Nebe bylo krvavě rudé a dívku vyděsila vrána, která se posadila na okraj rakve, ve které dívka stále ještě seděla. 

Když se dívka pomalu začala vzpamatovávat, zvedla se a vykročila ze hřbitova. Otevřela starou bránu, jejíž mříže byly už značně rezavé a po celém okolí se ozval vrzající hluk, když dívka tak učinila. Ocitla se na ulici a vítr nepatrně pocuchával její tmavě hnědé vlasy. To město velmi dobře poznávala. Vždyť se tam narodila. Jen ted' bylo něco jinak. Cítila to. A neměla z toho dobrý pocit. Jako kdyby jí něco sledovalo. A tak se ohlédla a podívala se na vysokou sochu muže, který v ruce držel kosu. Dívka polkla a vyrazila kupředu. V ten moment na ní socha muže s kosou pohlédla a vrána proletěla skrze bránu, aby provedla dívku městem.

Hnědovláska kráčela pomalu napříč ulicí a jejíma velkýma očima se rozhlížela kolem sebe. Snad na někoho narazí a zjistí, co se vlastně stalo. Vrána mezitím sedla na nedalekou lavičku a dívka na ní pohlédla. Všimla si něčeho zvláštního. Pod lavičkou leželo cosi, co zdálky připomínalo dětskou botičku. Když dívka přistoupila blíže, zdvihla jí a začala si jí prohlížet.

"Kam sis zase dala botičky? Ty sis je zase sundala?" volala na ní žena, která vypadala skoro jako ona. Jen o trochu starší. 

"Tak za to si nezasloužíš dneska žádnou pohádku..."

Dívka procitla a upustila botičku na zem. Ta okamžitě vzplála a spolu s ní zakrákorala vrána. Dívka pohlédla na vránu a ta popolétla opodál. Dívka se za ní okamžitě pustila. A vrána jí doprovodila do parku. Na lavičce opodál někdo seděl. Dívka se za osobou okamžitě pustila, a když před neznámou postavou stanula, nemohla uvěřit vlastním očím. Ty oříškově hnědé oči, rozježené krátké vlasy, náramek od ní na jeho ruce!

"S-Same?" Opatrně se zeptala. "Vždyť ty jsi...ty jsi přeci z-zemřel."

Hoch se na ní podíval, ale nic neříkal. 

"Nemůžeš nás zachránit všechny," prolomil ticho a lítostivě se na ní usmál se slzama v jeho oříškových očích.

"Tebe zachráním, pojd'," dívka ho popadla za ruku, ale v ten moment se mu začala valit z očí a nosu krev. 

"Dejte mu umělé dýchání!"

"To nepomůže! Sestři, adrenalin, rychle!" Zvolal doktor a dívka byla zmatená z toho co vidí. Sama umírajícího v nemocnici na jeho pokoji. Nechtěla dopustit to, co se právě děje, a tak do pokoje vtrhla.

"Same!" zakřičela, a pak zjistila, že stojí před prázdnou lavičkou. Vrána znovu zakrákorala a pustila se opodál. Dívka si utřela oči a dotkla se místa, kde ještě před pár vteřinami viděla mrtvého Sama. 

Vyběhla za vránou a ocitla se na křižovatce. Vrána zastavila přesně uprostřed ní. Seděla na kousku papíru, a když k ní dívka přiběhla, opatrně papír zvedla. Byl to ale list z novin. A psalo se o havárii, kterou ona dobře znala. Rychle těkala očima po řádcích, a pak uslyšela skřípění brzd. Vyděšeně se otočila a spatřila náraz dvou aut. Jedno z nich patřilo jejímu otci. Když viděla jeho zakrvavený obličej, okamžitě přiběhla k autu. Snažila se otevřít dveře a dostat jeho tělo ven, ale nešlo to. Tlačila vší silou, ale dveře byly zablokované. Všimla si jak auto začalo pomalu doutnat a ona začala panikařit. Lomcovala dveřmi vší silou. 

"Nemohla jsi nic dělat, nebyla to tvoje vina," ozval se hlas vedle ní. Když na něj pohlédla, spatřila svého otce. Oba stáli na chodníku dost daleko od havárie. 

"Byla, byla to moje vina!"

"Bereš si toho na sebe příliš. Tohle tvoje vina nebyla. Slib mi, že se tím nebudeš už nikdy trápit."

Ozval se výbuch a dívka si zakryla tvář. Když jí znovu odkryla, na místě nebyla po havárii ani stopa. Pohlédla na místo, kde stál její otec a všimla si řetízku ve znamení Vah. Sebrala ho ze země a nasadila kolem krku. 

"Slibuju..."

A vrána zakrákorala potřetí.

Dívka se za ní znovu vydala. Tentokrát směrem ke kostelu. O kostelu se jí několikrát zdálo. Jen nevěděla, co to znamená. Jedno ale věděla, v Boha věřila od té doby, co si prošla klinickou smrtí. A ona spatřila ve tmě zvětšující se bílé světlo. Jako kdyby tou temnotou plula. A v tom světle se objevila Marie. Spolu s Ježíšem. A ten jí řekl, že ještě není její čas.

Dívka otevřela obrovské dveře a kráčela k oltáři. U něho stál kněz. Za celou tu dobu dívka věděla, že je prozatím v bezpečí. Neměla strach. Kněz se k ní otočila, když zastavila kousek od něho. Pravděpodobně slyšel její přicházející kroky. 

"Ještě bys tu neměla být, děvče..."

"Co to všechno ale znamená? Já, já ničemu nerozumím," svraštila obočí. Farář pohlédl na sochu Ježíše a usmál se.

"On s tebou mluvil, že ano? A Marie? Plakala?"

"Ne, usmívala se," dívka polkla. 

"Stále ještě věříš, děvče?" Farář se zeptal a znovu se obrátil k dívce.

"Ano, otče. Po tom všem mi nezbývá nic jiného než věřit," odpověděla.

"Nenech temnotu, aby tě prostoupila. Nesmíš dopustit, aby temnota ovládla tvou mysl. Bude ti lhát. Pokoušet. Ale věř jen tomu, co nosíš v srdci. Tam je tvá víra. Tam je tvá síla."

Dívka pohlédla na přívěšek, který před chvílí sebrala ze země, kde stál její otec a usmála se. 

"Děkuji, otče," pohlédla na sochu Ježíše a vrána zakrákorala počtvrté.

Starý farář se vrátil ke svým modlitbám a dívka pochopila. Rozeběhla se směrem ke dveřím kostela a vyběhla znovu na ulici. 

Vrána seděla na chodníku a dívka pokývla hlavou. Ted' už věděla, co musí udělat. Rozeběhla se znovu ke hřbitovu. Když proběhla branou, rozhodla se vyhledat dva náhrobky. A brzy je našla. Na jeden položila otcův přívěšek a k tomu druhému se otočila, poklekla a na ledový mramor položila křišťálový narámek. 

Vrána zakrákorala popáté.

Pak ale pocítila něco zvláštního. Něco...zlého. To zlo bylo tak skličující, depresivní a dusilo jí. Měla strašný strach. Otočila se a před sebou spatřila sochu muže s kosou. Dívka naprázdno poklnula a když se socha s kosou napřáhla k útoku, vrána zakrákorala pošesté a za sochou se objevil její otec a Sam a farář. 

"Nesmíš dopustit, aby temnota ovládla tvou mysl," zaslechla znovu farářova slova. 

Dívka začala před sochou couvat, a pak přes něco zavrávorala. Opatrně pohlédla na předmět, o který klopýtla a všimla si rakve, ze které se probudila. Dívka pak pohlédla ještě jednou na muže za sochou, zhluboka se nadechla a rozpažila. Zavřela oči a socha zaútočila. 

Bezvládné tělo dívky se skácelo zpátky do rakve. 

A vrána zakrákorala posedmé. 

Dívka v hlavě slyšela jen obrovské hučení a její tělo brnělo. Jakoby se někam vznášela. A oslepovalo jí světlo, i když měla zavřené oči. Později je otevřela a cítila vůni lilií a slyšela zpívající ptáky. Byla snad už v nebi?

"Oběd!"