"Takže mi říkáte, že po smrti vašeho snoubence jste se pak zamilovala do jediného muže?"
"Ne. Po smrti Sammyho se všechno změnilo. A tím myslím kompletně všechno...," hlesla a zadívala se z okna. Pršelo. Jako tehdy, když utekla. Jako tehdy, když se jí změnil celý svět. Na moment se v myšlenkách ztratila než ticho prolomil hlas její terapeutky.
"Vraťme se úplně na začátek. Vím, že je těžké o tom mluvit, ale pomůže nám to vyřešit váš problém. To přeci chcete, že?"
"Jediný co chci je...vypadnout odsud," povzdechla si a dál se dívala z okna. Ani ten déšť nevnímala. Vlastně se jen dívala do prázdna. Za budovou bylo pár okrasných keřů, sem tam mezi nimi lavička, a pak pobřeží. "Se Sammym jsem se našla. Objevila jsem, kdo skutečně sem. Byla jsem šťastná. Nejšťastnější na světě. A pak...pár dní po operaci, pár týdnů po zásnubách jsem ztratila všechno. Ztratila jsem Sammyho," zavrtěla hlavou a její brada se nepatrně zatřásla. Její hnědé oči rázem zvlhly a ona bojovala s tím, aby nezačala hystericky brečet.
"Lilian, vím že to muselo být hodně těžké, ale jste silnější než si myslíte. Prošla jste si tím vším úplně sama, tím nejhorším, ale pořád jste tu. Jste bojovnice. Spousta lidí by se sesypala a ... nezvládla to, co vy."
"Věříte v Boha, doktorko Hewittová?" Lilian se otázale podívala na svou terapeutku se slzama v očích.
"Ano. Věřím v Boha."
"Já beru to, že žiju jen proto, abych trpěla. Smrt by pro mě byla vysvobozením. Ale sama už dávno víte, že jsem si několikrát pokusila vzít život," Lilian se podívala znovu skrze okno.
"Proč si myslíte, by vás Bůh trestal?" slečna Hewittová přimhouřila oči nad teorií Lilian.
"Třeba jsem provedla něco strašného v minulém životě, třeba jsem nebyla nikdy dost dobrá v tomhle. Očividně pro nikoho jsem nebyla dost dobrá," Lilian pokrčila rameny. Když se nadechla, aby pokračovala v jejím příběhu, zastavilo jí něčí klepání na dveře. Nechalo jí zcela chladnou. I to, že dovnitř někdo vešel.
"Omlouvám se, doktorko Hewittová, ale musím přerušit vaše sezení. Lilian, Krasovski tě chce okamžitě vidět."
"Krasovski mi doporučil tohle sezení, musí počkat."
"Říkal, že je to naléhavé."
"Já na něho ted' ale nemám čas," Lilian se otočila směrem k muži a vrhla na něj nenávistný pohled.
"Thomasi, nemyslím si, že Lilian je připravená jít do-," ozvala se doktorka Hewittová, ale v místnosti se objevil Alexander Krasovski. Vyšší muž s blond vlasy a pomněnkovýma očima. Když ho Lilian spatřila, věnovala mu jen nasupený pohled a překřížila si ruce na prsou.
"Když nejde Mohammed k hoře, musí hora k Mohammedovi," Alexander se usmál a pohlédl na všechny přítomné. Jeho zrak skončil u Lilian.
"Co chceš? Sám jsi mi tohle sezení doporučil."
"Můžete nás nechat o samotě?" Alexander se podíval na doktorko Hewittovou, která byla o dobré dvě hlavy menší než on a ta se podívala na Lilian. Pousmála se a společně s Thomasem opustili místnost. Alexander za nimi zavřel dveře. Drobná brunetka se mezitím posadila na pohovku a rozhodla se Alexandra ignorovat.
"Jak jde terapie?" Alexander zvídavě pohlédl na Lilian a opřel se o desku stolu, takže měl na brunetku přímý výhled.
"Na to by ses měl ptát doktorky."
"Ptám se tebe."
"Co po mně chceš?" Lilian na Alexandra vrhla nevraživý pohled. "Sám jsi mi přikázal chodit na tyhle stupidní terapie. Nebo jsi snad zapomněl?"
"Nejde zapomenout. Je mi líto, co se stalo s Petrem, ale nemohla jsi dělat nic."
"Mohla! Mohla jsem mu pomoct. Šance tam byla."
"Lilian, sama dobře víš, že by jsi tam zemřela i ty. Zachránit Petera bylo nemožné."
"Slyším dobře? Kdyby jsi mě poslechl dřív, tak by tu Peter pořád byl. Proboha, vždyt' byl ještě mladší než já! On si smrt nezasloužil!" Lilian zírala na Alexandra a ten jí soucitně dál pozoroval.
"A ty si myslíš, že by sis zasloužila zemřít?"
Lilian polkla a v místnosti nastalo hrobové ticho. Přeci mu nemohla říct pravdu. I když on o její minulosti věděl téměř vše, tak ale přesto nechtěla, aby se dozvěděl, že její noční můry se vrací.
"My všichni si zasloužíme zemřít," pevně semkla čelist.
Alexander se jí zhluboka podíval do očí a přistoupil blíž k Lilian. Srdce se jí rozbušilo obzvláště po tom, co si před ní klekl a chytil její ruce, které stiskl.
"Nedopustil bych, aby se ti něco stalo. Je mi líto čím vším sis prošla nebo jestli trpíš kvůli mně. Ale chci, abys věděla, že já ti nikdy neublížím, Lilian. Zezačátku jsem si myslel, že tu nevydržíš ani týden a oni tě stáhnou. Ty jsi se ale vzchopila. Ten moment, kdy jsi mě prvně praštila asi nikdy nezapomenu," Alexander se pousmál. V očích Lilian se ale objevily slzy. Vždycky ho milovala, ale Peterovu smrt brala jako obrovskou zradu z jeho strany. A ze svých pocitů byla zmatená. Nevěděla, jestli se má chovat k Alexandrovi i nadále chladně nebo zcela přirozeně. Tentokrát utéct nemohla, protože by tím vystavila vlastní rodinu nebezpečí. Byla uvězněná.
"Já už nemůžu. Nejsem osoba, o které sis myslel jen to nejlepší. Nebo ji dokonce za nejlepší měl. Chci zažádat o Selhání..."
Když Lilian dokončila její poslední větu, Alexander strnul a vypadal jako by ho právě polili horkým čajem. Chvíli to i vypadalo, že přestal dýchat.
"Lilian..."
"Ne. Je to moje rozhodnutí. Já už takhle nemůžu."
Alexander se zhluboka zadíval do jejích očí s jeho nechápavým výrazem. Lilian měla pocit, že má před sebou malé štěnátko. Milovala ho víc než dost, a tak polkla.
"Poprava je zítra...," Lilian hlesla a po tváři jí stekla slza. Když ale viděla bolest v Alexandrových očích, nevydržela to a vstala z pohovky. Zamířila směrem ke dveřím a cítila jak jí s každým krokem Alexander pozoruje. Když se její ruka dotkla kovově studené kliky, jeho hlas jí zastavil.
"Proč jsem se o tom jako tvůj nadřízený nedozvěděl?"
"Některé věci přicházejí neočekávaně..." Lilian hlesla a opustila místnost.
O rok později
Lilian žila zcela nový život. Po opuštění Bunkru 01 dostala novou identitu. Vypadalo to, že Selhání bylo to nejlepší, co jí kdy potkalo. Do nového začátku dostala dost peněz, a tak si mohla pořídit hezký byt v Budapešti a začít jako nová osoba. Útulný byt a kočka bylo to, co jí dělalo šťastnou.
Lilian jedno odpoledne malovala. Pokračovala v obraze, který před pár dny začala. Měla krásný výhled na město a rozhodla se ho zvěčnit. Tempo jejího štětce od okrové barvy zarazil zvonek. Lilian odložila paletu a štětec a bosýma nohama přitančila ke dveřím. Když otevřela, nemohla uvěřit vlastním očím. Přede dveřmi stál pošťák s obrovským pugetem lilií - její nejoblíbenější květinou.
"Hezké ráno, madame Strochevská. Mám tu pro vás zásilku."
"Ahoj Vitaly," Lilian se usmála. "Vykoupil jsi květinářství?"
"Vlastně tahle zásilka není ode mně. Prosím tady o podpis," Vitaly řekl poněkud stydlivě a měl co dělat, aby neupustil puget květin, když Lilian podával papír s potvrzením a převzetí zásilky. Lilian dokument rychle podepsala a převzala si květinu.
"Děkuji. Přeji hezký den, madame Strochevská," Vitaly se pousmál.
"Nech si tu madame. Už jsem několikrát říkala, že jsem Maria," Lilian se zeširoka usmála a Vitaly přikývl. Pak rychle zamířil ke schodišti.
Lilian zabouchla nohou dveře a okamžitě vyrazila dát květinu do vázy s vodou. Když si přičichla k jednomu květu, všimla si malé obálky. Svraštila obočí a její prsty vysvobodily obálky z kytice.
Otevřela jí a vytáhla papír se vzkazem:
"Hezké první výročí od Selhání.
Lilie jsem ti dal i na náhrobek. Neměl jsem v nejmenším úmyslu ti psát, ale nemůžu zapomenout. Snažil jsem se, ale nejde to. Stále mě mrzí to, že jsi 'selhala' kvůli mně. Na pár dní jsem v Budapešti - adresu najdeš na druhé straně dopisu. Víš jak ji přečíst. I když si nemyslím, že bude k užitku.
AK."
Lilian polkla a nemohla uvěřit vlastním očím. Vzkaz od Alexandra. Jak jen jí mohl najít? Vzkaz si přečetla ještě několikrát do doby než jí vyrušilo zvonění telefonu. Položila vzkaz vedle vázy s kyticí a zvedla sluchátko zvonícího telefonu.
"Haló?" zeptala se.
"Ahoj Lilian," ozvalo se na druhé straně. Ten hlas moc dobře znala. Alexander. Srdce se jí rozbušilo tak moc, že zároveň ztuhla. Nemohla uvěřit tomu, že jí Alexander ještě volá.
"Omlouvám se, ale hovoříte s Marií," Lilian hlesla.
"Omluva je na mé straně. Hovořím tedy se slečnou Strochevskou?"
"Proč voláš?" Lilian se zády opřela o zed' a pozvdechla si.
"Dostala jsi květiny?"
"Pošťák mi je právě doručil. Děkuju..." Lilian polkla.
"Na Vitalyho je spolehnutí. Má v sobě potenciál," Alexander se zasmál, což ale zmátlo Lilian. I to, že zná jeho jméno.
"Jak znáš Vitalyho?"
"Když ti to řeknu, tak se naštveš," Alexander zněl pobaveně.
"Na vtipy ted' vážně nemám náladu. Ještě pořád jsi mi neřekl, proč voláš. Krom toho - ty si vážně myslíš, že se s tebou sejdu? Po tom všem?"
"Nechtěl jsem to řešit takhle po telefonu, ale...jde o tvého bratra, Lilian. Vím, že už nejsem tvůj nadřízený. Jsem pro tebe vlastně už nikdo, ale mám něco, co by jsi měla vědět."
Když se Alexander zmínil o jejím bratrovi, Lilian polkla. Rodina pro ní byla vše, a jestli Bunkr měl nějaké informace ohledně jejích nejbližších, ona je musela mít.
"Budu u tebe co nejdřív," odpověděla a zavěsila. Popadla dopis od Alexandera a pospíšila si do kuchyně. Do hrnce natočila vodu, kterou dala zahřát na plotnu. Netrpělivě čekala než se voda začne vypařovat, aby do páry mohla dát dopis, a tak přečíst skrytou adresu, kde se Alexander momentálně nachází. Z hrnce po pár momentech konečně začala stoupat pár a Lilian do ní vložila dopis. Zabralo to jen pár vteřin a ona získala adresu ex nadřízeného. Popadla potrhané džíny, které měla nejraději a z věšáku černou koženou bundu. Na nohy si obula černé boty s přezkou a vyrazila z bytu, který pečlivě zamknula. Když vyběhla z domu, paprsky slunce jí donutily z kapsy bundy vytáhnout sluneční brýle, které nosila vždy u sebe. I když bylo slunečné odpoledne. Byl už podzim a v Budapešti každé ráno bylo jen něco málo kolem deseti stupňů. Lilian sedla na svou motorku a vyrazila k Alexandrovi.
O několik minut její starší černá Yamaha zastavila před hotelem Eldest. Lilian si sundala helmu a podívala se na starší budovu. Zhluboka se nadechla a vydechla. Už to byl víc než rok, kdy naposledy viděla Alexandra. Kdy se s ním chladně rozloučila, i když jí to lámalo srdce. Jeho šokovaný výraz ale nikdy nezapomněla. Alexandra znala lépe než kdokoliv jiný, ale přesto do hotelu vešla s hlubokou nervozitou.
Recepční jí oznámil, kde pana Michaela Jamese najde a Lilian zamířila k výtahu, který vypadal jakoby se každou chvíli měl zastavit. Lilian trochu mátl stav hotelu. Všichni agenti z Bunkru 01 bývali ubytováni v těch nejlepších hotelech během jejich akce. Ale hotel Eldest spíš připomínal hotel ze čtyřicátých let. Jakoby se tam zastavil čas.
Lilian zmáčkla tlačítko výtahu, který ji vynesl do třetího patra. Pokoj 34. Znovu se zhluboka nadechla a zaklepala na dveře pokoje. Zároveň ale usilovala i o to, aby Alexander její nervozitu nepoznal. Ani v tom nejmenším úmyslu se nemínila vrhnout kolem jeho krku a líčit mu jak moc jí chyběl.
Proud jejích myšlenek byl fuč, když se otevřely dveře a její oči spatřily muže, kterého milovala nadevše. Skoro jakoby nezestárnul. Jen jeho blond vlasy byly ted' o něco delší, že si je mohl svázat do malého culíku. Jeho pomněnkové oči se nenápadně rozzářily, když spatřily Lilian na prahu dveří a Alexander se rozhlédl po chodbě zatímco ona vstoupila do jeho hotelového pokoje.
"Neboj, nikdo mě nesledoval," pronesla a její kroky dál směřovaly do pokoje. Zatímco se rozhlížela kolem, Alexander zavřel dveře a pozoroval ji.
To ticho bylo zneklidňující, a tak se Lilian otočila směrem k jejímu bývalému nadřízenému.
"Vypadáš fantasticky," pronesl s malým úsměvem.
"Očividně Selhání bylo to nejlepší rozhodnutí," Lilian odpověděla a znovu se rozhlédla kolem. Její oči se zastavily na hromadě spisů, které se povalovaly na konferenčním stolku a ona zamířila rovnou k nim.
"To se týká bratra?" zeptala se a slyšela za sebou blížící se kroky.
"Naneštěstí..."
Lilian vzala do rukou spis a otevřela ho. Hned na první stránce bylo několik fotografií, které si začala prohlížet. Její bratr s mužem, kterého velmi dobře znala. Gustav Margaretti - nejznámnější boss italského podsvětí. Fotografie byly z letiště a její bratr si s italským gaunerem podával ruce. Ale ne jako když se dvě osoby znají. Lilian věděla, co způsob podání rukou, který spatřila na fotografii, znamená. Dohodu. Její prsty začaly listovat obsáhlejším spisem a nemohla uvěřit vlastním očím.
"Ty fotografie z letiště..."
"Před třemi dny," Alexander odpověděl. "Pochopím, když se nebudeš chtít vrátit, ale chtěl jsem aby jsi o tomhle věděla. Vím, co pro tebe rodina znamená. I přesto, že jsi pro ni mrtvá."
Lilian se ohlédla přes rameno a zjistila, že Alexander stojí téměř za ní. Celou postavou se otočila k němu a přejela ho pohledem.
"Zvláštní, že to říkáš zrovna ty," ušklíbla se a mírně naklonila hlavu do strany.
"Chápu, že mě máš za osobu horší než je Margaretti. Chtěl jsem jen slyšet tvůj názor na celou věc. Byla jsi nejlepší, i přesto že jsi byla nejnovější člen Bunkru."
Lilian polkla a znovu se podívala na fotografie. Nemohla pochopit proč se její bratr zapletl s italským mafiánem, a tak si povzdechla.
"Pro celou svou rodinu jsem mrtvá. Jak se pak mám spojit s bratrem?" tázavě se podívala na Alexandra. Ten se jí zhluboka podíval do očí a položil ruku na její tvář.
"Víme, kde ted' momentálně je. Má namířeno do Francie, aby se setkal s Chevellem."
"Netuší, že je třetí kolo u vozu-"
"Ale zároveň ten nejdůležitější článek v celé transakci," Alexander doplnil její nedokončenou větu a vzal spis z Lilianiných rukou. Nalistoval o pár stránek dál a znovu celý akt předal dívce před jeho očima.
Lilian si informace pečlivě začínala číst. Mezitím Alexander vytáhl diktafon z kapsy jeho kalhot a stiskl tlačítko.
"-musíte Chevelleho donutit, aby nám doručil zbraně do konce příštího týdne. Uděláte mu velmi výhodnou nabídku. Celá transakce proběhne na starém letiští La Marchele. Moji lidé dohlédnou na to, aby byl Chevelle popraven a vy pak vyděláte tak velký balík, že budou zajištěny vaše generace na několik let."
Lilian se šokovaně podívala na Alexandra.
"Takže Margaretti se chce Chevelleho zbavit, aby se mohl zmocnit Francie."
"Už chápeš důležitost tvého bratra?"
Lilian přikývla.
"V kolik odlétáme?"
"Za pět hodin," Alexander nespustil zrak z brunetky před jeho očima. "Jsi si jistá, že se chceš vrátit?"
"Ne," Lilian zavrtěla hlavou. "Ale Charles je rodina. Nikdo by vlastní rodinu neměl zavrhnout za žádnou cenu."
No comments:
Post a Comment