Před pár lety jsem se na pracovišti setkala s úplným dvojníkem Toma Hiddlestona (mnozí ho znají jako Lokiho) a jasně, že jsem se do něj zamilovala. Šíleně. Šíleným způsobem.
Navíc to bylo vzájemný. Která by nechtěla mít vztah s dvojníkem Hiddlestona?
Tohle byl ale vztah/nevztah. Naneštěstí. Věkový rozdíl jsem tehdy nevnímala.
Dodnes si pamatuju vysedávání na kuřárně a povídání si s ním a dokonce i při dlouhých odpoledních usínání jemu kolem druhý ráno na rameni. I to, když mi nabídl z jeho lžíce polívku. Nebo když se za mnou stavoval, jestli s ním jdu posedět a to jak za mnou mamka chodila a "Máš jít na kuřárnu" (tehdy mi totiž mamka dělala vedoucí). Nebo ten jeho přízvuk, psaní sms zpráv a nebo povídání na facebooku, společný se smání a poslouchání Coldplay. A jeho přízvuk. To, když mi říkal "princezno" nebo když jsem se dozvěděla, že zvládá kendo a vlastně má rád úplně stejný věci jako já. Prostě ideál.
Pak se ale odstěhoval. A já to obrečela, i když jsme si psali.
Ale asi před devíti měsíci se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Ozvala se mi totiž jeho manželka. Netušila jsem, že má manželku (nenosil prstýnek), která mi oznámila, že spolu mají malé dítě (to jsem taky netušila). V ten moment jsem si připadala jako opařená. Jeho žena mi oznámila, že on mě strašně moc miluje, a že mě chtěl představit jejich dítěti (pravděpodobně se mu o mně zmiňoval, protože jejich ratolest řekla, že chce být jako já). Jeho manželka se ptala, jestli by ho měla nechat jít za mnou, což jsem absolutně nepochopila a samozřejmě, že jsem jí to ihned rozmluvila. Jak bych jí jen mohla říct, že ano? Rozvrátit cizí rodinu? Proboha, to nikdy! Jen to ne! Rodina by měla držet pohromadě, ať se děje, co se děje. Pak se mě ale zeptala, jestli bychom mohli být kamarádky. Pořád jsem nechápala a se slovy, že je to hezké, jsem taktéž odmítla. Nebylo by to dobré pro žádnou stranu. Jak by taky mohlo...
Jasně, že na něj pořád myslím. Mám v sobě nehoráznej vztek na něho, ale pořád ho asi miluju. Asi určitě. Nemůžu ale s tím nic udělat, vůbec nic a pohnout dopředu a zapomenout je těžký. Nicméně s tím bojuju, i když...kdo by zapomněl na velkou lásku? Asi hlupák. Vždycky, když si na něho vzpomenu, chce se mi brečet. Ale to je asi normální.
A co z toho plyne?
Nikdy si nezačínejte vztah na pracoviští s milovníkem Coldplay.
No comments:
Post a Comment