6.den - Hloubka
"Já už ani nevím, kdo jsem. Nemůžu jíst, nemůžu se smát, nemůžu dýchat.
Zachraňte mě někdo."
Taky znáte ten pocit bezmoci? Kdy se snažíte utýct, ale marně? Pořád utíkáte a utíkáte a utíkáte a máte pocit, že se okolí vůbec nemění jen ten stín za vámi vás pronásleduje. A vy se snažíte prostě utýct, ale nejde to. Tak jen panikaříte, kdy vás to zabije.
Ten den se probudila se strašným křikem. Dimitry a Maurelle byli mrtví. Naštěstí to byla jen noční můra. Ale tak živá? Že ani on ji skoro nemohl uklidnit. I když jí pevně svíral v náručí a šeptal, že všechno bude v pořádku. Ona se cítila jako cestovatel v čase, co právě přišel o všechno. Přijít o něho by znamenalo jediné - pomstít jeho smrt a vykročit za ním.
V jeho teplém objetí se alespoň na chvíli cítila v bezpečí. Vědomí toho, že by se mu něco mělo stát jí ničilo.
"Já-nemůžu. Já-nemůžu...nemůžu o tebe přijít," Eloise se zalykala v slzách a pevně svírala jeho černý kabát.
"Neboj, to se nestane. Já a Maurelle tu budeme navždy s tebou."
"Co když ale...," než dokončila větu, Dimitry se odtáhl od Eloise, aby se jí podíval zhluboka do očí.
"...budeš paní Batkins?"
Ticho. Eloise se dívala do jeho studánkově modrých očí a pousmála se.
"Jsi perfektní. Víc než to...," řekl jí. "Tahle vzájemná obsesivní posedlost je jen známkou toho jak jsme propojení. Jako světlo a tma. Den a noc."
"Eloise a Dimitry Batkins," Eloise dokončila jeho myšlenku a ve tvářích se jí objevila jasná růž.
"Přesně," Dimitry přikývl a pohladil jí po tváři.
V ten moment se venku ozval hrom a oba dva se podívali skrze něj na větve stromů tančící pod rytmem vichru.
"Co když ta bouřka skončí?"
"Pak se staneme pouhou halucinací..."
Večer
"Snad ti to tu nepřipadá děsivé..."
Dimitry zavedl Eloise do svého bytu - do místnosti plné porcelánových panenek oblečené do všedních, ale i viktoriánských šatů. Pod zataženým oknem byl stůl a na něm šicí stroj a hlava panenky. Eloise stála u jednoho regálu a pozorně si je prohlížela.
"Mělo by?"
Dimitry přistoupil k Eloise a z regálu zdvihl panenku s blond'atými kadeřemi oblečenou do růžových šatů.
"Tahle mi dělala kamarádku v první třídě. Někdo má imaginární přátelé, někdo se opíjí nebo bere drogy, aby se vypořádal se samotou. Mně dělají společnost ony," pokrčil rameny a vrátil panenku na místo.
Když si Eloise všimla jeho zničeného, smutného výrazu, tak ho ihned pevně objala. Věděla, že stejně jako ona, i on má v sobě příliš stop z minulosti.
"Co se stalo...?"
"Otcova tvrdá výchova. Když si malý kluk hraje s panenkama - otce to dovede k šílenství. 'Měl jsi bejt chlap a ne ženská!'. Matka byla na jeho straně. Myslela si, že to ze mě ... dostane," v ten moment si Dimitry vyhrnul triko a Eloise spatřila jeho tělo pokryté od jizev. Jakoby se topil v milionu střepů.
"Proboha!" Nemohla zabránit svým emocím a v očích se jí objevily slzy. Tolik smutku a lítosti ještě nikdy necítila. Jak jen tohle někdo může udělat malému chlapci, natož svému synovi.
"Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit...," Dimitry se po její reakci zase oblékl.
"To nejsi ty, co mě vyděsilo. Ale...jak? Tolik bolesti," nevěřícně zakroutila hlavou a rychle ho objala.
"Věřil jsem, že jednou najdu někoho jako jsem já. A našel jsem Maurelle. A pak tebe."
Eloise se usmála a dál ho pevně svírala.
"Jsi moje paní Batkins...," pošeptal jí do ucha a hladil jí po zádech.
"Navždy."
Tělo její nahé siluety stálo ve světle lampy u jeho postele. Dimitry jí chvíli pozoroval před tím než otočila hlavu přes rameno a na zem upustila její košili. Na zem dopadala jako pírko. Byla pro něj tak nevinná a zranitelná. Skoro se jí bál dotknout, aby se nerozpadla pod jeho dotykem.
Když se k ní zezadu přiblížil, odhrnul vlasy z její sněhobílé šíje a políbil její krk.
Pevně jí obejmul a ona jeho ruce stiskla.
"Miluju tě, Dimitry."
"Miluju tě, Eloise Batkins," zašeptal jí do ucha předtím než se jeho prsty dotkly její brady, aby obrátil její tvář k sobě.
"Jsou tu místa, která jsem potřebovala najít,
našla jsem.
Místa, kde jsem potřebovala být,
a ted' tam jsem.
Moře jeho očí
a dotek jeho dechu."
No comments:
Post a Comment