IDIOTÉKA

Ten pocit ztráty je ještě horší,
je to jako když se propadáte tmou.
Hloub.
A hloub.
A slyšíte váš vnitřní křik,
pod tou hrůzou neskutečnou.

Nechápete, co se děje,
je to jako když vás někdo honí.
Brečíte.
A chce se vám křičet.
Je to jako pocit šílenství,
kdy s duchy člověk trpí.

Posloucháte jen ty šepoty,
který jsou hodně hlasitý.
Křičí.
A šeptají.
Že se to tak nemělo stát,
a že všechno je nespravedlivý.

A vy se pořád obhajujete,
že jste to měli zarazit.
Křičíte.
A šílíte.
Necítíte nic než strach,
co vás může porazit.

Je to jak útěk ve tmě,
ale vy nejste slepí.
Ptáte se.
A viníte.
Proč je to ta nespravedlnost,
která člověka zničí.

Utopí v bažině.
S křikem a zaživa.
S pláčem a otázkama.
Proč?